Dvoumanuálové varhany Z. Macháčka
Dvoumanuálové elektronické varhany Zbyška Macháčka
Po dlouhé době se podařilo "ulovit" dalšího sdílného a hlavně nadaného tvůrce amatérského elektronického hudebního nástroje. Pan Zbyšek Macháček z Brna popsal svoji konstrukci pro čtenáře tohoto blogu. Nástroj je (nebo spíše byl) dalším dokladem o existenci zlatých českých ručiček, které nám bohužel vymírají. Panu Macháčkovi mockrát děkuji za tento krásný příspěvek:
Dobrý den,
reaguji na Vaši pobídku k mému komentáři varhan Z. Hoška a posílám pár snímků a stručný popis mé konstrukce.
Od dětství se mě líbil zvuk varhan a tak ve mě postupně uzrála myšlenka, vyrobit si něco, co by takové zvuky umělo
vydávat. Pájet dohromady součástky jsem začal v 8 letech. O pár let později jsem si udělal svůj první monofonní
"vyluzovač zvuků" se strašnými kliksy (spínací tlačítka pro ovládání výhybek modelářských vláčků).
Bylo jasné, že s finančními možnostmi řádu stokorun za rok to moc nepůjde.
Situace se trochu zlepšila na VŠ, kde stipendium a odměny za "pomvěda" mě umožnily pohlédnout trochu výše.
To že hudbě nerozumím, noty neznám a na žádný hudební nástroj hrát neumím, nevadilo.
Dvoumanuálové polyfonní varhany jsem začal stavět v r.1986 a vč. roční vojenské přestávky byly v použitelném stavu
v r.1990. Vzhledem k zoufalé dostupnosti součástek v obchodech a také k mému nedostatku informací v této
oblasti byla konstrukce zastaralá ještě před svým vznikem.
Foto mám jen celkové, vnitřní detaily se nezachovaly. Před 3 roky jsem varhany rozdělal a vč. značně nedokonalé
dokumentace zrušil.
Vodítkem ke stavbě mě byla kniha "Elektronické hudební nástroje a jejich obvody" od Sýkory, Krutílka a Včelaře.
Nejvyšší oktáva byla tvořena 12 LC tranzistorovými oscilátory. Na každý navazovaly oktávové děliče tvořené
2 x MH7493 a dvojdiodové spínací cesty pro stopy 16, 8, 4, 2 2/3, 2 pro spodní a 8, 4, 2 pro horní manuál.
Pomocí různých předpětí pro spínání se dala nastavovat rychlost náběhu tónu, ale hlavně změnou rychlosti
vybíjení klávesového kondenzátoru do sběrnice o různém napětí šla krásně nastavit doba doznívání tónů.
Stovky diod KA 261 (á 1 Kč) jsem kupoval na několikrát v brněnském Elektrodomě, protože jich tolik najednou neměli.
Vše bylo na 12 deskách, spojených do 1 sloupu. Každá deska byla zespodu odstíněna plechem, aby se snížilo
proznívání a přeslechy.
Signál ze slučovacích zesilovačů šel do rejstříkových filtrů, vyrobených dle AR 5/1977.
Právě rejstříky se ukázaly jako největší slabina celé konstrukce, protože ze symetrických obdélníků nedokázaly
vyrobit obstojná zabarvení. To bylo také příčinou nedávné demontáže.
Další částí byl dvojpružinový dozvuk. Jako vysílače i snímače sloužily vložky z telefonních sluchátek. Dozvuk
významně obohatil zvukový projev. Výstup se částečně slučoval s nezpožděným signálem a částečně zvlášť
pak přes pedálovou regulaci hlasitosti šel do zesilovače 2 x 20 W.
Další efekty - vibráto, tremolo, fázová modulace (6 fotoodporů pro fázový posuv různých kmitočtů, osvětlovaných
modulační žárovkou).
Ještě na škole se mě od jednoho spolužáka podařilo koupit EPROM 2708 (za 200 Kčs !) a udělal jsem z toho
bicí jednotku. Paměť jsem programoval staticky, adresy a data pomocí izostatů, dle tabulky v příloze knihy.
Asi o 10 let později jsem odpojil horní manuál a kontakty připojil přes diodovou sběrnici k obvodu Holtek HT3494,
což je samostatný hudební nástroj. Upravené panely v tomto stavu jsou na barevných snímcích.
Na rám nástroje padly 2 šestimetrové L profily 25x25. Na klávesy jsem použil modřínové desky, ohoblované
na tl. 10 mm a polepené bílým umakartem. Desky se rozřezaly na šířku kláves a jejich tvary pak dokončily
na frézce. Černé klávesy jsem vyrobil frézováním z desek a poté absolvovaly několik ponorů do černé barvy.
Klávesy byly přes ploché pružiny sevřeny do bloků po 12 ks. Každá klávesa měla zespodu přilepenou konzolku
ve tvaru L, která sloužila jako spodní a horní doraz a zároveň ovládala strunový kontakt.
Strunové kontakty byly zapájeny do domků z cuprextitu, kde byly nerezové kontaktní plochy. Domky byly
v sekcích po 12 ks nezávisle na klávesách umístěny na rámu.
Napájení zajišťovalo trafo 200 W s několika sekundáry, několik stabilizovaných zdrojů pro všechny sběrnice,
generátory, děliče, zesilovače...
Dozvuk visel na gumových závěsech, aby se do něj nedostával hluk z mechaniky.
Ve skříni i přes její velikost moc volného místa nezbylo.
Když vidím, jak lze dnes např. na PC dosáhnout zvuků, zcela nesrovnatelných s těmi na oné konstrukci,
tak mě ten ztracený čas přijde trochu líto. Ale to by zase člověk nemohl nic dělat, protože vždycky za pár let
bude něco lepšího...
Hodně zdaru Vašemu webu přeje
Zbyšek Macháček z Brna
reaguji na Vaši pobídku k mému komentáři varhan Z. Hoška a posílám pár snímků a stručný popis mé konstrukce.
Od dětství se mě líbil zvuk varhan a tak ve mě postupně uzrála myšlenka, vyrobit si něco, co by takové zvuky umělo
vydávat. Pájet dohromady součástky jsem začal v 8 letech. O pár let později jsem si udělal svůj první monofonní
"vyluzovač zvuků" se strašnými kliksy (spínací tlačítka pro ovládání výhybek modelářských vláčků).
Bylo jasné, že s finančními možnostmi řádu stokorun za rok to moc nepůjde.
Situace se trochu zlepšila na VŠ, kde stipendium a odměny za "pomvěda" mě umožnily pohlédnout trochu výše.
To že hudbě nerozumím, noty neznám a na žádný hudební nástroj hrát neumím, nevadilo.
Dvoumanuálové polyfonní varhany jsem začal stavět v r.1986 a vč. roční vojenské přestávky byly v použitelném stavu
v r.1990. Vzhledem k zoufalé dostupnosti součástek v obchodech a také k mému nedostatku informací v této
oblasti byla konstrukce zastaralá ještě před svým vznikem.
Foto mám jen celkové, vnitřní detaily se nezachovaly. Před 3 roky jsem varhany rozdělal a vč. značně nedokonalé
dokumentace zrušil.
Vodítkem ke stavbě mě byla kniha "Elektronické hudební nástroje a jejich obvody" od Sýkory, Krutílka a Včelaře.
Nejvyšší oktáva byla tvořena 12 LC tranzistorovými oscilátory. Na každý navazovaly oktávové děliče tvořené
2 x MH7493 a dvojdiodové spínací cesty pro stopy 16, 8, 4, 2 2/3, 2 pro spodní a 8, 4, 2 pro horní manuál.
Pomocí různých předpětí pro spínání se dala nastavovat rychlost náběhu tónu, ale hlavně změnou rychlosti
vybíjení klávesového kondenzátoru do sběrnice o různém napětí šla krásně nastavit doba doznívání tónů.
Stovky diod KA 261 (á 1 Kč) jsem kupoval na několikrát v brněnském Elektrodomě, protože jich tolik najednou neměli.
Vše bylo na 12 deskách, spojených do 1 sloupu. Každá deska byla zespodu odstíněna plechem, aby se snížilo
proznívání a přeslechy.
Signál ze slučovacích zesilovačů šel do rejstříkových filtrů, vyrobených dle AR 5/1977.
Právě rejstříky se ukázaly jako největší slabina celé konstrukce, protože ze symetrických obdélníků nedokázaly
vyrobit obstojná zabarvení. To bylo také příčinou nedávné demontáže.
Další částí byl dvojpružinový dozvuk. Jako vysílače i snímače sloužily vložky z telefonních sluchátek. Dozvuk
významně obohatil zvukový projev. Výstup se částečně slučoval s nezpožděným signálem a částečně zvlášť
pak přes pedálovou regulaci hlasitosti šel do zesilovače 2 x 20 W.
Další efekty - vibráto, tremolo, fázová modulace (6 fotoodporů pro fázový posuv různých kmitočtů, osvětlovaných
modulační žárovkou).
Ještě na škole se mě od jednoho spolužáka podařilo koupit EPROM 2708 (za 200 Kčs !) a udělal jsem z toho
bicí jednotku. Paměť jsem programoval staticky, adresy a data pomocí izostatů, dle tabulky v příloze knihy.
Asi o 10 let později jsem odpojil horní manuál a kontakty připojil přes diodovou sběrnici k obvodu Holtek HT3494,
což je samostatný hudební nástroj. Upravené panely v tomto stavu jsou na barevných snímcích.
Na rám nástroje padly 2 šestimetrové L profily 25x25. Na klávesy jsem použil modřínové desky, ohoblované
na tl. 10 mm a polepené bílým umakartem. Desky se rozřezaly na šířku kláves a jejich tvary pak dokončily
na frézce. Černé klávesy jsem vyrobil frézováním z desek a poté absolvovaly několik ponorů do černé barvy.
Klávesy byly přes ploché pružiny sevřeny do bloků po 12 ks. Každá klávesa měla zespodu přilepenou konzolku
ve tvaru L, která sloužila jako spodní a horní doraz a zároveň ovládala strunový kontakt.
Strunové kontakty byly zapájeny do domků z cuprextitu, kde byly nerezové kontaktní plochy. Domky byly
v sekcích po 12 ks nezávisle na klávesách umístěny na rámu.
Napájení zajišťovalo trafo 200 W s několika sekundáry, několik stabilizovaných zdrojů pro všechny sběrnice,
generátory, děliče, zesilovače...
Dozvuk visel na gumových závěsech, aby se do něj nedostával hluk z mechaniky.
Ve skříni i přes její velikost moc volného místa nezbylo.
Když vidím, jak lze dnes např. na PC dosáhnout zvuků, zcela nesrovnatelných s těmi na oné konstrukci,
tak mě ten ztracený čas přijde trochu líto. Ale to by zase člověk nemohl nic dělat, protože vždycky za pár let
bude něco lepšího...
Hodně zdaru Vašemu webu přeje
Zbyšek Macháček z Brna
Komentáře
Okomentovat