Roland XP-30
Roland XP-30 (1999) – Vánoční speciál pro inzerenty na Midi.cz
Abych byl upřímný, XP-30 jsem moc chtěl už asi před dvaceti lety; nástroj toho sliboval opravdu hodně v kompaktním balení: Tehdy velmi solidní polyfonii 64 hlasů, polovyváženou klaviaturu s aftertouchem, tuny zvuků díky již od výrobce zadrátovaným třem expanzním kartám (Session, Orchestral a Techno Collection), pochopitelně možnost plnohodnotné editace zvuků, a to vše v malých rozměrech a váze kolem osmi kil. Naopak, nástroj byl oproštěn od zbytečného sekvenceru, který stejně nevyužívám. Podtrženo a sečteno, myšlenka výborná a pro mě ideální mašina na živé hraní. Byl tu ale háček, nástroj nebyl zrovna levný a pro chudého vesnického muzikanta zkrátka nedostupný. Skončil jsem tenkrát u JV-50 s expanzí, díky které se tento odvar mým požadavkům aspoň trochu blížil. I přes ubíhající léta jsem byl stále zvědavý, zda ještě dnes může XP-30 nabídnout použitelné zvuky, je to konečně sbírka všeho podstatného, co Roland vytvořil v průběhu devadesátých let. Argument hratelné klaviatury a nízké váhy je ostatně platný pořád.
Model XP-30 byl uveden na trh roku 1999 a doplňoval řadu workstations XP-50, XP-60, XP-80, která navazovala na starší modely řady JV. Katalog firmy Musicstore jej nabízí ještě pro rok 2002 (foto níže) za cenu 1155 €, což po slevě z 1615 € vlastně nebyl špatný obchod. V porovnání s konkurencí už tehdy působil nástroj tak trochu archaicky, konzervativní černý krabicovitý obal se držel docela při zemi oproti tvarům Korgu X5D, Yamahy CS-2X a dalších. Dvouřádkový displej byl pro levnější nástroje standardem (vlastně u těch nejlevnějších je tomu tak dodnes), trochou luxusu byly čtyři tahové potenciometry pro ovládání v reálném čase, ale hlavně je tu klaviatura s tlakovou citlivostí, kterou u malých konkurentů nenajdete. Dnes výrobci tlakovou citlivostí vybavují už jen nejdražší modely a to je pro mě nepochopitelná škoda. Kromě již zmíněných prvků na čelním panelu dále naleznete typickou Rolandovskou páku pro ohýbání tónu a modulaci (musí se na ni pořádně tlačit, jinak nemoduluje), chytře uspořádaná většinou podsvětlená tlačítka pro volbu zvukových bank a ostatní ovládání (skvělé je třeba přepínání oktáv), a úplně vpravo pět průhledných podsvětlených tlačítek pro výběr expanzí. Ano, kromě základní banky má nástroj již od výrobce zabudované tři expanzní karty a dva sloty pro další expanze. Popisovaný kousek má ještě nainstalované karty SR-JV80-01 Pop a SR-JV80-08 Keyboards of the 60s and 70s). Na zadním panelu jsou obvyklé Jack 6,35 mm výstupy (dva linkové, jeden sluchátkový), vstupy pro dva pedály (Hold a Control), dále multikonektor do sériového rozhraní PC s přepínačem, MIDI trio, slot pro SmartMedia kartu s netypickými 5V, konektor pro dvoužilový napájecí kabel a síťový spínač. To je vše a bohatě to stačí pro živé hraní, a ačkoliv Musicstore nabízel XP-30 jako Einsteiger-Instrument, tedy mašinu pro začátečníky, musí to stačit i profesionálovi.
A jak je na tom XP-30 se zvukem? Ve své době a třídě nástrojů to jistě byl skvělý zdroj široké škály zvuků. Interní zvuky i zabudované expanzní karty umožňovaly použití na pódiu i ve studiu bez rizika ostudy, například karta Orchestral obsahuje nepřeberné množství nejrůznějších smyčcových a dalších zvuků a mohl bych takto pokračovat výčtem všeho ostatního. Ale končí rok 2021, čas se pohnul o více jak 23 let od uvedení XP-30 na trh. Ačkoliv syntezátor asi nemá primárně plnit úlohu digitálního piana, byl a je takto používán každým, komu se nechce tahat s ničím těžkým. Tady (a samozřejmě ne jen tady) začne být ten časový posun znát. Vzorky jsou sice dobré, ale jejich vzorkovací frekvence zřejmě nepřevyšuje 32 kHz. Bohužel jsem zatím neměl příležitost nástroj vyzkoušet na živo, v kontextu celé kapely nejspíš bude znít dobře, ale v porovnání s modernějšími nástroji jsou některé „živé“ zvuky při detailním poslechu krapet zastaralé. Vůbec ničemu to ale nevadí při nasazení ve studiu k nahrávání s ostatními nástroji. Naopak velmi dobře si XP-30 vede v simulaci klasických syntezátorových zvuků, jeho filtry znějí krásně a všechny tři efektové jednotky (reverb, chorus a vložený FX) pomáhají k oživení. Nástroj je plně programovatelný a výtvory lze ukládat do samostatné banky (128 předvoleb). Struktura zvuku se skládá až ze čtyř oscilátorů s vlastními obálkami, filtry, LFO a s možností interakce mezi jednotlivými elementy (ring modulation, booster). Práce s malým displejem je trochu nepřehledná, ale pořád ještě příjemná. V nástroji je programovatelný arpeggiátor a umí také portamento. Kromě jednotlivých zvuků má XP-30 také režim Performance s 32 presetovými a 32 uživatelskými bankami. Není to mnoho, ale stále lepší, než nic. Na závěr odstavce o zvucích bych rád zmínil, že jejich recyklace pokračuje do dnešních dnů a některé z nich stále najdete například v maličkém Rolandu GO:KEYS.
Roland XP-30 byl svého času velmi zajímavou alternativou pro cestujícího muzikanta, v lehkém balení shrnoval to nejlepší, co mohl na přelomu tisíciletí výrobce nabídnout. Následující série RS mi proti němu připadá celkem ubohá, stejně jako ještě mladší Juno D. XP-30 jsem viděl a slyšel na živo na Jazzové dílně ve Frýdlantu a lezly z toho parádní zvuky elektrofonických pian, které patrně pocházely z karty SR-JV80-08. Většina zvuků i přes určité zastarání bude stále výborně sloužit ve studiu i na pódiu. Mladší nástroje „nižší třídy“ jsou dnes kompletně plastové, nemají aftertouch a zvukově mnohdy stejně vycházejí ze svých předchůdců. Takže za mě je XP-30 i dnes stále velmi zajímavý nástroj nejen z nostalgie. Ričimu tímto děkuji za inspiraci, svoji XP-30 si určitě nechám v arzenálu, i když jej dnešní konkurence převálcuje na mnoha frontách.
Komentáře
Okomentovat