Yamaha PSS-51

 Yamaha PSS-51

Toto bude opět jeden nostalgicky laděný článek, protože nástroj sám je z dnešního pohledu pramálo zajímavý. Ale dát ho sem musím, několikrát jsem jej zmínil v předchozích příspěvcích a vděčím mu za svoje první kroky se sekvencerem. Nástroj už 25 let nemám, takže musím vylovit z paměti všechno, co ještě zbylo. Taktéž obrázek jsem si „vypůjčil“, budiž mi prosím prominuto, je to teprve podruhé…

Za rok, kdy jsem vlastnil Casio CT-680, jsem zjistil několik věcí: Jednak že nebude čas na hraní s kapelou (nemluvě o tom, že bych tam s tím stejně moc parády nenadělal), že mě omezuje výběr pevně daných doprovodů, a konečně že mě hraní s doprovody zase až tak moc nebere. Některé názory jsem samozřejmě časem zase přehodnotil, ale to bylo až v době, kdy pořízení nějakého dalšího nástroje nebyl neřešitelný problém. Tedy po úspěšném prodeji Casia jsem si na podzim 1994 došel do prodejny hudebních nástrojů a vítězoslavně donesl domů tento zázrak. Na nic většího jsem se bohužel nezmohl, takže jsem musel vzít zavděk malými klávesami a omezeným počtem zvuků i rytmů, ale PSS-51 měla to hlavní: vícestopý sekvencer s možností nahrání songu s doprovodem i bez něj. Postupně jsem na tuto Yamahu nahrál jednu audiokazetu cover verzí i vlastních melodií. Pak jsme s mojí polovičkou koupili ruinu statku na severu a já neměl dlouhých pět let o muziku skoro zájem.

Leč zpátky k technice. Yamaha PSS-51 je napůl hračka, napůl poměrně sofistikovaný arranger keyboard. Konstrukce je samozřejmě celá z plastu, klaviatura mini rozměru bez dynamiky měla neobvyklý rozsah 5 oktáv, mělo to miniaturní pitch-bend kolečko, dva LED displeje, MIDI rozhraní, sluchátkový výstup a pod klaviaturou pady pro bicí nástroje. Z těch jsem byl zpočátku naprosto nadšený…

PSS-51 uměla 100 různých zvuků, které nebylo možno nijak editovat, zato ale šly až čtyři vrstvit na sebe a směšovat kniplem na horním panelu (tzv. Vector Synth). Netřeba dodávat, že při 28hlasé polyfonii už s tím měla chudák Yamaha co dělat. Zvuky nebyly zrovna super kvalitní, ve většině kategorií si lépe vedlo Casio CT-680. Vlastně po tom čase ani nevím o žádném, který bych jakkoliv vyzdvihl. Jediné, co s nimi šlo dělat, bylo prodloužení obálky dozvuku, buď jako Sustain, nebo Reverb. Ano, tenhle stroj napodoboval reverb pouhým prodloužením obálky. Taky v tomto ohledu Casio vedlo.

Doprovodná jednotka uměla 80 stylů ve třech módech orchestrace (Small, Medium, Large). Opět si nevzpomínám na žádný konkrétní doprovod, který bych dnes postrádal. Jednotka uměla dvě výplně, break, předehru a dohru, a novinkou pro mne byla funkce Fade IN/OUT.

Z dalších funkcí, které stojí za pozornost, tu byly čtyři malé multipady na zvukové efekty (přiblblé zvuky zviřítek a podobně) a osm větších modrých padů pro bicí. Všechny ovšem bylo možno programovat, tedy přiřadit jim jednotlivé zvuky a vytvořit si třeba bicí sadu s dvanácti nástroji.

Programovat šlo i kolečko Pitch Bend a to nejen co do rozsahu, ale bylo možné mu přiřadit třeba funkci, kdy se s ohýbáním zvuku celého nástroje zároveň zpomaloval i rytmus až do úplného zastavení. Já vím, je to k ničemu, ale kdo to má?

Sekvencer uměl zaznamenat pět melodických stop, další stopa byla určená pro Vector Synth, další pro pady a poslední pro doprovodnou jednotku. Jeho kapacita byla omezená, několikrát se mi stalo, že jsem jej zahltil. Nicméně vyblbnul jsem se s tím velice, počítač byl úplně mimo moje finanční možnosti, a tohle zkrátka byla jediná cesta k vícestopému záznamu.

A myslím, že by to o tomto nástroji mohlo stačit. Vracet se k němu nejspíš nebudu, nemám k tomu jediný důvod. Malé klávesy mě časem začaly iritovat, takže mi ani nechybělo hraní. Když jsem byl po letech naverbován do kapely (došlo k tomu při montáži klavíru), musela mi moje ženuška na leasing pořídit Yamahu PSR-540, protože jsem zrovna vykonával náhradní vojenskou službu. S PSR-540 jsem se octnul v naprosto jiné dimenzi co do zvuků i technických možností. Na PSS-51 však vzpomínám vlastně v dobrém, přestože malé klávesy nemám rád a sekvencery už dávno nepoužívám.