Farfisa Syntorchestra

Farfisa Syntorchestra (1975 – 1978)

Italský výrobce akordeonů a později elektronických varhan Farfisa stál na počátku 70. let před rozhodnutím, jak pokračovat v tradici výroby hudebních nástrojů. Podle vývoje hudby, a elektronických nástrojů především, muselo být jasné, že éra varhan pomalu stagnuje a že bude nutné jejich možnosti minimálně doplnit, pokud ne přímo varhany nahradit něčím novým. Tím novým fenoménem se staly syntezátory, které se začaly hlavně v USA objevovat jak houby po dešti. Farfisa se vydala stejnou cestou, byť v trochu osobitém stylu a v roce 1975 představila svůj první syntezátor pod výstižným názvem Syntorchestra. Pokud je mi známo, následovaly jej už jen tři další modely: Soundmaker, který je zde již několik let popsán, Syntorchestra 4 (ta čtyřka znamená počet oktáv klaviatury, nikoliv pořadí) a veliký Polychrome. Všechny tyto nástroje byly založeny na divide-down technologii, Synthorchestra a Soundmaker měly i monofonní sekce. Farfisa pokračovala i ve výrobě kombo varhan, které se později změnily v keyboardy s doprovody. Většinou se jednalo o poměrně jednoduché domácí nástroje, výjimkou jsou pracovní stanice F1 a F5 z devadesátých let. Značka Farfisa tehdy patřila výrobci hudebních hraček Bontempi, takže většina produktů byla nabízena pod oběma těmito značkami. Dnes si pod značkou Farfisa můžete koupit interkomy a videotelefony, neboť značka zůstala této divizi, která stále existuje jako samostatná entita. S nástroji Bontempi se sice můžete na hračkářském trhu setkat dodnes, ale obávám se, že jako snad už úplně všechno, i ony se vyrábějí v Číně.

Že se jedná o opravdu starý nástroj, poznáte na první pohled. Výrobce se patrně inspiroval designem firmy ARP, takže z jeho skříně trčí do prostoru klaviatura o rozsahu tří oktáv, což pro polyfonní nástroj není zrovna mnoho. Skříň mohla být ve dvou provedeních a to buď stříbrná plechová (údajně u nástrojů pro „profesionální“ použití), nebo dřevěná (ve skutečnosti je to dřevotříska), pro využití v domácnosti. Toto provedení zde také popisuji. V obou případech bylo záměrem používat nástroj jako doplněk na vrchní desku elektronických varhan. Vlevo od klaviatury se nachází panel s ovládacími prvky hlasitosti, brilliance, vibrata, jednoduché obálky, portamenta a ladění. Tříoktávová klaviatura je naprosto úžasně hratelná a tichá, byť malinko tvrdší, než je zvykem. Konstruktéři dnešních nástrojů by si měli jít vyzkoušet Syntorchestru, než se pustí do návrhu nového typu klaviatury, jako ispirace by to výsledku hodně pomohlo. Určitě to neudělal tým, který navrhl klaviaturu pro Yamahu CK-61 a dosti tak zmrzačil tento jinak skvělý nástroj. Pod klaviaturou je několik skupin sklopných přepínačů pro další funkce a registry, a také síťový vypínač s kontrolkou. Ke všem ovladačům se ještě vrátím. Vzadu je umístěn terminál s konektory a trimry pro dolaďování. Najdete zde výstup Poli + Mono a samostatný výstup Poli, jehož použitím se hlavní výstup změní na samostatný výstup monofonní sekce. To asi bude důvod, proč výrobce nad označení Syntorchestra připsal ještě malý nápis Stereo. Dále je na terminálu pětikolík pro připojení pedálu, přepínač úrovně výstupů (High/Low), trimr pro dopadění polyfonní sekce a druhý pro tracking sekce monofonní. Síťový kabel je napevno a z nástroje je vyveden nezvykle spodem. Syntorchestra působí bytelně a elegantně.

Polyfonní sekce sestává ze čtyř presetových zvuků: Trombone (16‘), Trumpet (8‘), Piano (8‘) a Viola (8‘). Zatímco ostatní zvuky se svým vzorům přibližují jen velmi v hrubých rysech, zvuk piana je na tento typ syntézy neobyčejně zdařilý a je jenom škoda, že výrobce omezil rozsah klaviatury na pouhé tři oktávy. Zvuky se zapínají sklopkami pod klaviaturou úplně vlevo a nelze je vzájemně mísit, vždy zní zvuk, jehož spínač je nejvíce vpravo. Na horním panelu má polyfonní sekce vlastní tahový potenciometr hlasitosti, druhý pro ovládání Brilliance (statický LPF) a tlačítko Vibrato, kterému lze nastavit frekvenci a zpoždění. Vibrato je společné pro obě sekce.

Monofonní sekce toho dovede mnohem více: Vpravo pod klaviaturou jsou sklopky devíti presetových zvuků: Tuba (32‘), Trombone (16‘), Trumpet (8‘), Baritone Sax (16‘), Alto Sax (8‘), Bass Flute (8‘), Flute (4‘), Piccolo (2‘) a Violin (2‘). Opět není možné jejich směšování a opět zní zvuk nejvíce vpravo, pokud necháte sklopky dole. Netřeba jistě také dodávat, že zvuky neznějí reálně, ale kdo by to také očekával, že? Kromě samostatného ovládání hlasitosti lze nastavit Cut-off filtru (potenciometrem Brilliance), vibráto (shodné s polyfonní sekcí), obálku (potenciometr Soffiato ovládá Attack a Release, pokud není nástroj přepnutí do perkusivního režimu, a potenciometr Decay ovládá tuto funkci zase jen v perkusivním režimu), portamento (kromě nastavení času také můžete zvolit portamento trvalé či „Temporary“ sklopkami pod klaviaturou). Dále je tu krátký potenciometr pro doladění a přepínač intervalu ladění vůči polyfonní sekci – 3rd, 5th a 6th. Na čelním panelu úplně vpravo jsou dvě sklopky; ta pravá přepíná mezi perkusivním a „stálým“ dozněním VCA, ta levá, označená Wha Wha přidává rezonanci filtru. Pokud pak používáte LFO vibrata, nástroj umí kvákat, neboť LFO ovládá v tomto případě i filtr.

Obě sekce lze vypnout sklopkami pod klaviaturou, které jsou označeny jako Cancel a fungují v opačném smyslu, než všechny ostatní, což trochu mate.

To je z možností prakticky vše. Dnes by se řeklo, že nic moc, ale roku 1975 to asi nebylo málo. Syntorchestra je asi nejpočetnější ze čtveřice syntezátorů značky Farfisa a výčet jejích uživatelů se hemží slavnými jmény jako Klaus Schulze nebo Vangelis.

Moje Syntorchestra: Koncem ledna 2025 si tak koukám do telefonu na Marketplace a vědom si předsevzetí, že už nic kupovat nehodlám, minul jsem inzerát s nadpisem Klávesy z dob krále Klacka. Na malé fotce byl vidět kus dřeva a kláves, takže jsem se k inzerátu zase hezky vrátil a otevřel ho. Byly tam celkem tři fotky, na nich Syntorchestra pod nánosem humusu po letitém skladování a jinak nic. S údivem jsem zjistil, že inzerentka bydlí pouhých 15 km od nás, takže jsem jí napsal, že bych měl zájem. Požadavek na cenu byl přijatelný i pro případ, že by nástroj byl úplně mrtvý, ale pro jistotu jsem se ještě optal, jestli to madam zkoušela zapnout. Prý ano, svítí kontrolka, ale nehraje to. Vzhledem k tomu, že nedošlo k požáru, jsem si pro milou Farfisu dojel. Slečna nebo mladá paní mi ji donesla až na parkoviště a tak jsem se stal hrdým majitelem tohoto úžasného kusu historie. Doma jsem jej zapnul, zjistil, že jakžtakž hraje polyfonní sekce a dal se do čištění. K mému překvapení byl pod vrstvou špíny celkem zachovalý kousek, kromě kusů dýhy na zadních rozích mu nic nechybělo, a tak jsem se pustil do oprav. Monofonní sekci nefungoval filtr, neboť zesnul operační zesilovač, na němž je filtr postaven. Co čert nechtěl, tento typ samozřejmě nebyl k sehnání, takže jsem vzal to, co bylo doma, a protože to nebylo pin-to-pin kompatibilní, za pomoci patice a drátků jsem si potřebný obvod vyrobil. A na druhý pokus to i fungovalo. Pak jsem se jal vyladit napětí na zdroji, přičemž jsem jej vyzkratoval sondou od multimetru a způsobil tím menší ohňostroj. Následovalo další martyrium s náhradami za již nevyráběné součástky, ale i tento neduh se podařilo odstranit. Pak jsem opravil skříň nástroje. Flastry dýhy jsou sice patrné, ale pořád lepší, než oloupané rohy. Zbývá jediná věc, mono sekce pracuje správně jen při stopové výšce 8‘, jiné výšky nelze doladit trimry k tomu určenými a já opravdu nevím proč. Práce jsem pro vyčerpání přerušil, ale ještě se budu někdy snažit. Konzultantem a rádcem mi při opravách byla osoba nejpovolanější, Ondřej Pavelka, bez něj bych s tím nehnul a rád bych mu tímto ze srdce poděkoval. Je skvělé, že mezi námi jsou lidé, jako je on, kteří prostě vědí přesně, co dělají!

Závěr: Farfisa Syntorchestra je dnes především relikvií. Existují samozřejmě lepší vintage kousky jak monofonní, tak založené na technologii děliček, nemluvě o možnostech, které mají moderní nástroje. Pro mě má veliký význam, že se tahle stařenka zrodila ve stejném roce jako já, a že je (na rozdíl ode mne) krásná. Určitě ji lze nasadit do procesu nějaké tvorby a třeba se někdy o něco takového zase pokusím.