Yamaha CS2X

 Yamaha CS2X (1999)

Nabídce k zapůjčení tohoto nástroje na dobu neurčitou jsem nemohl odolat. Jediné syntezátory od Yamahy, které jsem měl, byly EX-7 a QS-300, takže se zde naskytla příležitost k rozšíření obzorů, kterou vítám vždy. CS2X u mě strávila necelý rok, kromě sepsání této recenze a vyblbnutí mi posloužila i k nahrání jedné stopy v jedné skladbě. Model CS2X nahradil roku 1999 svého předchůdce CS1X a nabídl dvounásobnou polyfonii i nálož zvuků. Tvarově shodnou skříň s „uraženým“ rohem měl i virtuální analog AN1X. Jakousi náhradou ve výrobním programu se stala Yamaha S03, ta ale byla orientovaná více na střední proud a postrádala většinu real-time ovladačů.

Yamaha CS2X na první pohled upoutá barvou, není totiž stříbrná, neboť při pohledu proti správnému osvětlení má její lak modravý odlesk. Celá je zhotovená z plastu, klaviatura pochází z řady samohrajek PSR a má pouze rychlostní citlivost. Pochvalu si zaslouží modulační kolečka, jsou obří a skvěle se ovládají, stejně jako potenciometry pro úpravu v reálném čase i přepínač funkcí vpravo. Tlačítka jsou z tvrdé pryže, displej uprostřed je malý a jeho podsvícení získalo věkem jakousi petrolejovou ponurost. Na zadním panelu najdeme výstup pro sluchátka, dva audio výstupy (L/MONO a R), vstup pro napájení 12V, vypínač, tři vstupy pro pedály (foot volume, foot controller a foot switch), midi trio a rozhraní pro připojení k sériovému portu počítače. Na hardware nástroje je pochopitelně znát snaha o úsporu, ale zřejmě se to nepřehnalo, když po 23 letech stále spolehlivě funguje. Kromě panelových zvuků (respektive performancí) je kompatibilní s GM a XG standardy.

Zvukové možnosti nástroje jsou dány jednak použitím osvědčené AWM2 syntézy (wavetable s možností úprav), dále pak 64hlasou polyfonií a třemi efektovými jednotkami (reverb, chorus a vložený efekt). Od „živých“ zvuků nelze očekávat zázraky, CS2X byl stvořen pro elektronickou muziku a kromě podobnosti se zvukovou bankou QS-300 lze najít i mnoho společného s YamahouDJX. Syntetické zvuky jsou krystalicky čisté s dostatkem vysokých frekvencí (ve srovnání třeba se zahuhlaným technokombajnem Quasimidi The Raven, o kterém jsem psal posledně). Velkou předností nástroje je množství knobů pro úpravu v reálném čase přímo na panelu (ADR obálka, Cutoff a Rezonance LPF a Cutoff HPF plus dva s přiřaditelnou funkcí. Dále jsou k dispozici dvě tlačítka Scene sloužící k uložení snímku panelu do paměti a díky tomu i k okamžitému přístupu k dílčím nastavením. Nástroj pracuje ve dvou režimech a to Multi pro spojení se sekvencerem (16 stop), nebo Performance, ve kterém můžete z klaviatury ovládat až čtyři zvuky najednou. Editace probíhá trochu netradičním způsobem, kdy si otočným přepínačem zvolíte řadu parametrů a ty pak upravujete tlačítky pod maticí (viz fotografii níže, která řekne více, než sáhodlouhý text). Další vychytávkou je vestavěný arpeggiátor, nástroj také umí hrát v režimu mono včetně funkce Potramento.

I přes zastaralost se stále jedná o populární mašinku, díky množství nastavitelných parametrů na ní nakroutíte leccos, je lehká, levná a evidentně odolná. Moc hezky jsem si pohrál s pěkně znějícím filtrem i efektovou jednotkou. Jako zajímavost bych ještě uvedl, že po tomto nástroji (a větší CS6X) si Yamaha od série CS (Control Synthesizer) oddechla až do relativně nedávné doby, kdy představila maličký virtuálně analogový syntezátor Reface CS, o kterém si povíme v některém z příštích článků.