Quasimidi The Raven

 Quasimidi The Raven (1996 - ?)

Německá firma Quasimidi se při výrobě svých klávesových nástrojů, grooveboxů a modulů vždy silně orientovala na nářadí pro tvorbu taneční hudby. Roku 1996 uvedla na trh model Raven, který byl stvořen přesně pro ten druh muziky, kterému jsme tehdy říkali zatloukání hřebíku. Nástroj kombinuje zvukovou banku (syntezátorem bych to nenazval) se sekvencerem, ve kterém si lze z jednotlivých „motivů“ poskládat patterny, a z těch zase celou skladbu a také nabízí arpeggiátor, který ovšem výrobce nazývá Motivator. Jako zdroj zvuku výrobce použil kombinaci wavetable a FM syntézy. Na první pohled Raven upoutá designem připomínajícím zlatá osmdesátá léta, modrou barvou, a tím, že má o kolečko víc, tedy myšleno je kolečko modulační. Nástroj jsem koupil proto, že jsem od tohoto výrobce nikdy nic nevlastnil, a tak jsem byl zvědavý, co to vlastně dovede. Dorazil mi zabalený v bublinkách a chtěl řadu kosmetických oprav, zejména dřevěné bočnice (žádná dřevotříska!) si škaredě odnesly opírání nástroje o zeď a pokládání na bočnici na hrubý beton. Přes displej byl místo originálu kousek čirého skla, kterému jsem aspoň vytvořil černý rámeček. Po vyčištění je nástroj hezký a vybízí k vyzkoušení.

Hardware nástroje je velmi poctivý, obal nástroje je ze silného plechu, bočnice jsou krásné, vyrobené z tvrdého dřeva, klaviatura je stejného typu, jakou má Kawai K5000, tedy polovyvážená s aftertouch a moc příjemná na hraní. Nalevo od klaviatury je jedno kolečko pro ohýbání tónu a dvě pro ovládání modulace, což je a vždycky byl nadstandard (viz Casio VZ-1 nebo Yamahu EX5/7). Ovládací panel má celou levou polovinu prázdnou, což výrobce dovedně zamaskoval ohromným nápisem The Raven s podtextem Virtual interactive synthesizer by Quasimidi. Uprostřed dvouřádkový displej, dodnes dobře čitelný a pěkně zeleně podsvícený. Pod displejem se nachází čtyři „soft“ knoby a pod každým z nich po jednom „soft“ tlačítku. Napravo od displeje najdete dva enkodéry a la Casio HT-6000, shluk tlačítek pro ovládání celého menu nástroje, paradoxně úplně vpravo je knob pro ovládání hlasitosti a vedle něj jen pár centimetrů daleko výstup pro sluchátka. Ergonomie tohoto řešení je mi záhadou. Na zadním panelu kromě eurokonektoru pro napájení a síťového spínače sídlí MIDI trio, jediný vstup pro pedál a dva výstupy signálu. To je vše, tady se výrobce opravdu nepředal.

Po zapnutí přístroje se ozve bzučení trafa (nevím, jestli ho dokážu odstranit, ještě jsem to nerozebral) a po velmi krátkém úvodu naběhne mašinka do stavu, v jakém byla před vypnutím. Raven pracuje ve dvou režimech: Performance a Sequencer. Jako první jsem pochopitelně zkoušel režim Performance. K dispozici jsou čtyři presetové banky (A až D) a jedna uživatelská, každá se padesáti presety. Performance se může skládat až ze čtyř zvuků, které lze buď navrstvit na sebe, nebo můžete rozdělit klaviaturu a na každé polovině používat jiné zvuky. Zvuky lze prohnat dvěma efektovými jednotkami, ke kterým se ještě vrátím. Presetové performance částečně zaujmou, je tu několik opravdu strašidelných textur (můj favorit se jmenuje „GenError“), a jistě také pobaví svými jmény: Názvy jako Blow Job nebo Suckers dávají tušit, že při jejich tvorbě bylo veselo.

Pokud se vrhnete do tvorby vlastních nastavení, máte k dispozici jednak menu pro úpravu každého ze zvuků (hlasitost, panorama, routing na efekty, cut-off a rezonanci filtru, který není nic moc a nevztahuje se na FM zvuky, ADR obálku hlasitosti, citlivost na kontrolery a pár parametrů pro LFO). Na výběr je 512 presetových zvuků v několika kategoriích (Natural, Organs, Leads 1 a 2, waves, Pads 1 a 2, Effects, Drums a Drum Sets). Vzorky akustických nástrojů ohlodal zub času, byť občas něco potěší, jako třeba tranzistorové varhany, nebo úžasně zahuhlané sbory.  Waves jsou dost statické a bohužel, obálce chybí nastavení úrovně Sustain, takže je nelze ani použít pro tvorbu perkusivních zvuků. V nástroji je zbytečné hledat samply trumpet, houslí, saxofonů, dokonce zde nenajdete ani vzorek piana Rhodes (elektrická piana zastupuje Wurlitzer a notoricky známý zvuk z Yamahy DX-7). Druhé menu slouží pro společné (common) nastavení, zde můžete měnit kromě celkové hlasitosti především citlivost na kontrolery (pitch-bend kolečko, modulační kolečka, aftertouch) nejen pro zvuky samotné, ale i pro efektové jednotky. Třetí menu slouží pro editaci efektů. Efektová jednotka č. 1 obsahuje několik typů dozvuku a pár delayů, jednotka č. 2  pak modulační efekty (chorus, flanger, phaser), zkreslení a několik delayů. Efekty lze editovat pár parametry. Veškerá nastavení se ukládají do Performancí. Jak vidíte, editačních možností není mnoho, ale i přesto se dá vytvořit řada zajímavých kreací. Parametry, zejména u jednotlivých zvuků, na změnu reagují někdy trochu nepředvídatelně a jako syntezátor Ravena předčí i Casio CTK-900. A je tu ještě jedno trochu zarážející zjištění: Tento krásný nástroj disponuje polyfonií pouhých 21 hlasů, což bylo málo i v roce jeho vzniku.

Při tvorbě Performancí lze ještě jakž-takž postupovat intuitivně a s trochou zkušeností brzy pochopíte, jak s nimi nakládat. To ale nelze říci o práci se sekvencerem. Ten zde slouží nejen k nahrávání celých skladeb, kterých se do paměti vejde až 10, ale také pro tvorbu patternů i jednotlivých „Motivů“. Při tvoření skladby je potřeba nejprve nastavit jednotlivé patterny složením z presetových nebo uživatelských motivů. Děje se tak v menu editace sekvenceru pod názvem Edit Pattern. Pokud začínáte od ničeho, máte na výběr motivy pro basový buben, snare, perkuse, hi-hat a dále melodické motivy pro basu, dvě „phrase“ a akordy. Výběr v tomto menu je náhodný, děje se stištěním příslušného tlačítka v řadě a nikde nevidíte ani číslo daného motivu (je viditelné až v menu Edit Song). Motivy mívají natvrdo určené, jsou-li v dur či v moll a nepřišel jsem na způsob, jak to změnit. Jediné, co s nimi lze dělat, je transpozice v rámci jedné oktávy. Je tedy nutné volit neutrální motivy a harmonii dotvořit melodickými stopami. Každá skladba může mít až 10 patternů, ty mohou být jednak „normální“, sloužící pro hraní slok, jednak mohou být typu „break“ pro přechody a výplně. Výsledek je celkem uspokojivý, nástroj se nebojí nízkých frekvencí (vysokých trochu ano) a hravě se takto přenesete o více než čtvrt století zpátky do dob, kdy po silnicích jezdily vytuněné stodvacítky, jejichž karoserie rozechvívaly údery tanečních rytmů. Práce se sekvencerem a tvorbou patternů trochu připomíná soudobý Roland GO:KEYS, ale systém je daleko více propracovaný. Hodně tomu napomáhá možnost tvorby vlastních motivů pro jednotlivé stopy.

Ovládání nástroje a jeho operačního systému není zrovna intuitivní, jak jsem již podotkl, často je nutno zahloubat se do manuálu. Jednotlivé parametry jsou mnohdy skryté tam, kde by je člověk nehledal a k jejich nastavení často slouží nečekaná kombinace ovládacích prvků.

Jako rozšíření bylo pro Ravena možno dokoupit expanzi MAX, která zvětšila ROM se zvuky z 6 na 14 MB a nabídla řadu dalších, mnohdy i kvalitnějších zvuků. Můj nástroj tuto expanzi bohužel nemá a pochybuji, že ji někdy seženu.

Quasimidi The Krkavec je zajímavým pozůstatkem z doby, kdy byl svět ještě stále okouzlen možnostmi elektroniky v hudbě. Elektronická taneční hudba sice nezanikla (z polských rádií je slyšet celá řada uměleckých děl na bázi techna, dance atd.), ale mainstream se dnes shlíží spíš v nudném popíku. Podle zjištění na internetu tento nástroj používal J. M. Jarre, skupina Scooter a asi i mnozí další. Firma Quasimidi zanikla roku 2000, patrně podlehla konkurenci z Japonska. Je to skoro škoda, přístup této firmy byl přinejmenším neortodoxní, pokud ne inovativní. Nástroj samotný je dnes samozřejmě zastaralý a jeho použití pro jiný styl hudby, než pro který byl určen, bude trochu obtížné. Ale má veliký fun factor, což zase nelze tvrdit o mnoha dnešních i historických mašinách.

Na zvuku v tomto videu má lví podíl Quasimidi The Raven a výše zmiňovaný zvuk GenError. Vítr doplnila Yamaha EX-7.