Czechkeys

M-AUDIO Venom (2011) „Venom je mimozemský symbiont, představující černou hmotu, která se přisaje na hostitele a způsobí u něj tělesné a psychické změny (zvýšení agresivity), které však nikdy nejsou v plné kontrole symbionta a jeho hostitel má vždy částečnou kontrolu nad jejich akcemi“ (Zdroj: Wikipedia). Ano, to je výstižné, tedy až na tu černou barvu. Můj strýc s tetičkou mívali kdysi na začátku 80. let na chalupě v kuchyni zázrak v podobě elektrického kávovaru Rowenta. Byl bílý s šedivým spodkem a jeho jediným ovládacím prvkem byl oranžový vypínač. Kávovar dávno skončil na sběrném dvoře, ale já jsem si na něj okamžitě vzpomněl, když mi přišel tenhle nástroj. On vlastně Venom původně ani nemusel být bílý, výrobce experimentoval s černou i fialovou barvou a obě tyto varianty působily rozhodně líp, než finální produkt. Proč v M-Audio (původně Midiman) zvolili zrovna tohle barevné schema, je mi záhadou. A kromě toho není běžné, aby kuchyňský spotřebič vydával takhle brutální zvuky… Venom

Korg Trinity (1995) Korg Trinity přišel na svět v roce 1995, tedy době, kdy konkurence již dávno stihla zareagovat na úspěch jeho prapředka M1 , který se teprve rok předtím přestal vyrábět, ačkoliv výrobce mezitím uvedl na trh a vyráběl jeho následovníky O1W (a jeho derivát X3 ). Z tehdejší nabídky jen namátkou uveďme Kurzweil K2000, Ensoniq TS-10/12 , GEM S2/S3Turbo , Rolandy řady XP (zde reprezentované modelem XP-30 ), nebo třeba Yamahy W5/W7 (tuto řadu zde reprezentuje jejich blízký příbuzný Yamaha QS 300 ) i trochu stranou stojící Kawai K-5000W . Všechny tyto nástroje byly workstations schopné tvorby kompletních kompozic, obsahovaly totiž kromě syntezátoru také efektové jednotky, sekvencery a velká část z nich byla i rozšiřitelná různými expanzemi. Trinity tehdy přišel s neobvyklým uživatelským rozhraním v podobě obřího dotykového displeje. V dnešní době to není nic neobvyklého, ale vzpomeňte si, čím jste v té době telefonovali, nebo jak vypadala palubní deska tehdejších aut. Mimo

Hohner Caravelle 610 De Luxe (197?) Tohle bude dost netypický článek, protože za normálních okolností mám popisovaný nástroj kousek od sebe a často i zapnutý kvůli co nejvyšší míře objektivity popisu. Jenže tyhle varhany jsem prodal před 15, možná i 16 lety. A zjišťuji, že paměť slábne a to mi ještě nebylo ani padesát. No nic, zkusím to i tak, chtěl jsem zde popsat všechno zajímavé, co mi prošlo rukama, a čím déle to budu odkládat, tím míň si toho budu pamatovat… Hohnera jsem koupil tuším roku 2002, kdy jsem docela často cestoval za hranice a ze zbylých diet se dalo celkem snadno ušetřit nějaké to Euro. Popularita (rozuměj: nadhodnocenost) klasických nástrojů teprve začínala a jejich ceny byly na dnešní poměry naprosto směšné, a o tento typ nástrojů, tedy stojanové varhany, ani tehdy nejevil nikdo zájem. Takže pokud si dobře vzpomínám, tahle nádhera mě v dražbě stála 47€ a známý, který jezdil za maminkou do Kolína nad Rýnem, mi ji dokonce přivezl zcela zdarma, protože to měl při ces

Yamaha Reface CS (2015) Znáte to. Občas se člověku do ničeho moc nechce. Nejraději by se válel v pelechu a jen tak si hrál. Koukat na videoukázky, které nahrál někdo jiný, vás už nebaví. Možná byste si jen tak zabrnkali, nakroutili si nějaký ten zvuk. Anebo není dostatek prostoru pro další nástroj, ale chtělo by to něco nového, pokud možno ne moc složitého. Nebo něco malého na cesty, na nejvrchnější patro stojanu pro vystoupení…. Důvodů pro pořízení některého ze čtyř nástrojů řady Yamaha Reface může být tisíc. Když je výrobce představil, zasnil jsem se, jak fajn by bylo je mít, obzvláště pokud na ně v ukázkách hrál někdo, komu sedí ty malé klávesky. Ty já nemám rád, ale tady mi nevadí, když je to tak maličké. Yamaha touto řadou dle vlastního vyjádření navazuje na své legendární modely klávesových nástrojů: CS – analogové syntezátory, DX – FM syntezátory, CP – elektrická piana a YC – elektronické varhany. U mě zvítězil model CS (virtuální analogový syntezátor), zdál se mi nejuniverzálně

Crumar Multiman S (1977) Crumar Multiman S je typickým představitelem klasických multifunkčních nástrojů s plnou polyfonií, jaké se vyráběly a s oblibou používaly na přelomu 70. a 80. let minulého století. Jak vyplývá z jeho názvu, výrobce do něj sloučil vlastnosti několika tehdy vyráběných nástrojů (Stringman, Brassman, atd., jejich stručný a neúplný výčet je již v popisu Crumaru Composer). Ponechal stěžejní vlastnosti (třeba sekci Brass ale ubyla možnost použití dvou stopových výšek) a výsledkem byl roku 1975 původní model Multiman bez onoho S na konci. Popisovaný nástroj je druhý v řadě a představen byl roku 1977 (můj kus byl vyroben v prosinci 1979). Po něm následoval model S2 odlišného vzhledu, ale stále stejných možností. Teprve poslední typ S3 se začal více podobat syntezátoru a konečně umožnil například ovládat filtr pomocí LFO, což předchozí modely bohužel neumějí. Počátkem 80. let éra nástrojů s plnou polyfonií skončila díky nástupu relativně dostupných skutečně polyfonních n

 ELEX K2 String-Orchestra (197?) Není toho moc, co se najde na internetu o tomto nástroji. Některé zdroje uvádějí, že za jeho původem stojí firma Farfisa, jinde je uveden výrobce ELEX (Elettronica Excelsior nebo tak nějak)... Také se zde dozvíme, že se nástroj prodával i pod značkou Hohner. Jisté je pouze to, že byl vyroben ve druhé polovině sedmdesátých let v Itálii. Přišel jsem k tomu, jak se říká, „jako slepej k houslím“, prostě mi to někdo nabídl za přijatelnou cenu a kolega, který zrovna cestoval kolem, mi to vyzvedl. Dorazila bedna špíny a rzi, která po vetknutí do sítě nehrála. Po prvotní očistě a pár menších úkonech bylo možno slyšet alespoň nejvyšší oktávu. Po cca dvouleté pauze a třech dnech úmorného čištění nejsem o mnoho dál, nástroji nefunguje polovina symetrického zdroje, a děličky se nahodí vždy jen po odpojení a připojení klaviatury a to pouze na několik vteřin. I tak mohu prohlásit, že to má přesně ten zvuk smyčců, který byste od italského nástroje z tohoto období če

Yamaha DGX-670 (2021) Muselo to být někdy na přelomu let 2001 a 2002, když jsem v nabídce internetových obchodů s hudebními nástroji narazil na první generaci nástrojů Yamaha DGX, modely DGX-300 a hlavně DGX-500. Tou dobou se schylovalo ke koupi Ensoniqu TS-12 a já si nebyl jistý, jestli by taková Yamaha DGX-500 nebyla lepší volbou. Nabízela plný rozsah klaviatury 88 tónů, stála něco kolem 20 tisíc (dodnes mám někde vytištěný obrázek, na který jsem připsal cenu; jestli ho najdu, umístím ho z nostalgie sem) a byla také o mnoho lehčí. Polyfonie obou nástrojů byla stejná, dnes směšných 32 hlasů a z práce se zvuky jsem kromě vrstvení a splitování klaviatury neuměl nic. Ve své naprosté neznalosti jsem netušil, že „klávesy pianového typu“ nemusí nutně být vyvážené… Nakonec zvítězil Ensoniq, i když mě stál o třetinu víc a byl starší. Kdyby se to nestalo, asi bych možná nikdy nezačal s tvorbou zvuků, poznáváním různých nástrojů a možná by ani nevznikly tyto stránky. Nástroje řady DGX od té

  CASIO CT S1000V (2022) „I am a Japanese synthesizer, synthesizer…“. Tato píseň mi zazněla v uších téměř okamžitě, jakmile jsem uviděl první promo videa novinky firmy Casio pro letošní (2022) rok, typu CT S1000V. Nebývá u mě zvykem kupovat nové nástroje a tím méně Casia (první a poslední nové Casio jsem koupil před Vánocemi 1993). Ani tyto stránky nejsou zrovna zaměřeny na představování žhavých novinek. Ale hlasová syntéza v samohrajce mě prostě nenechala chladným a jakmile to bylo možné, CT S1000V jsem si objednal. Protože se jedná o aktuální model a na internetu je spousta informací a videí o něm, zkusím se zaměřit spíš na to, jak slíbené vlastnosti a funkce plní a také na to, co z propagačních materiálů nevyčtete. Již několikrát jsem obdivně povzdechl nad skutečností, že firma Casio občas do svých nenápadně vyhlížejících výrobků vpašuje něco nečekaného. Zatím co u „profesionálních“ nástrojů (zde reprezentovaných modely CZ-5000 a CZ-1 ) člověk přeci jen počítá s nějakou výbavou