Yamaha DX7

Úkol, který si na sebe beru dnes, nebude lehký, rád bych Vám totiž představil jeden z mála nástrojů, které lze bez nadsázky nazvat legendou, který měl nesmazatelný a opravdu citelný vliv na vývoj nejen populární hudby. Jenže v tom je právě kámen úrazu, dá se o něčem takovém, jako je Yamaha DX7 ještě napsat něco nového? Nástroj je popsán snad tisíckrát, existuje spousta recenzí, videorecenzí, zvukových ukázek a hlavně skladeb, kde účinkuje. Ve své době to byl zkrátka milník, který musel mít každý. Výčet uživatelů je nekonečný a hemží se slavnými jmény. I u nás, přestože taková věc jakou je syntezátor, byla předmětem vlhkého snění nejednoho hráče, se DX7 objevila na stojanech mnoha kapel, počínaje tehdy neznámou Lucií a konče třeba dodnes málo známého uskupení Diskant (též Agro Diskant) z Mnichova Hradiště. Jejich nahrávka se u nás objevila někdy na konci osmdesátých let a já vůbec nechápal, kde se na ní bere ta paleta zvuků… Jedno je jisté, když Yamaha DX7 roku 1983 dorazila do hudebního světa, spustila se nová epocha digitalizace zvuku. Bylo to téhož roku, kdy poprvé došlo ke spojení mezi nástroji Sequential a Roland (oba byly pochopitelně analogové) pomocí MIDI rozhraní. DX7 umí MIDI používat nejen pro vysílání a přijímáni not a kontrolerů (byť její klaviatura má rozsah omezený jen na 100 stupňů dynamiky), ale také výpis/příjem dat paměti. Popis nástroje tedy odbudu stručně a pokusím se zamyslet, jak na toto zjevení reagovali ostatní výrobci.

Když se Vám DX7 dostane do rukou, je nutno uznat, že se jedná o velice robustní nástroj. Obal skříně je z tlustého ocelového plechu, bočnice z plastu, na kterém výrobce tehdy nešetřil, klaviatura (ač již tehdy užší, než je standard pro piana) klade příjemný odpor, modulační kolečka taktéž. Je zajímavé, že i tak starý nástroj má vrchní fólii s tlačítky nepotrhanou a zachovalou. Z této novinky si vzali příklad mnozí výrobci, takže třeba Roland Alpha Juno, Kawai K3 a další mají podobně řešený panel. Mírně vlevo od středu sídlí dva displeje: dvouřádkový LCD bez poosvětlení a dvouciferný sedmisegment zobrazující číslo zvoleného programu. Toto je i na LCD, ale ve tmě na jevišti by nebylo nic vidět. Někde jsem četl, že DX7 byl první nástroj vybavený LCD. Vpravo na panelu je šachtička pro ROM/RAM rozšiřující karty. Vlevo pod kolečky je výstup na sluchátka a vstup pro dechový kontrolér, na zadním terminálu jediný výstup, vstupy pro pedály ovládající Volume, Modulation, Sustain a Portamento a MIDI trio. Nic víc. Nástroj, jak jistě víte, používá FM syntézu o 6 operátorech při 16hlasé polyfonii – na tu dobu neuvěřitelný výkon!

Zapnete-li nástroj, bude velice záležet na tom, jaké zvuky jsou v něm nahrány nebo naprogramovány. Z internetu lze stáhnout množství bank vřetně těch původních, které obsahují ono legendární FM piano, basu atd., které znáte nazpaměť. Zajímavé je porovnání s tím, jak tyto zvuky interpretují dnešní i dobové nástroje. Jejich využití naopak nebude úplně snadné, může dokonce představovat téměř již klišé… Kdo se pokusil DX7 programovat, asi narazil. Já tedy ano, zpravidla mi z toho neleze nic poslouchatelného, a o realizaci nějakých záměrů nemůže být vůbec řeč. Na radu z jednoho videa z Youtube jsem tedy zkusil aspoň změnu algoritmu, čímž občas opravdu vytvoříte něco zajímavého, ale to má k programování sakra daleko. Inu, je se co učit… Jistě netřeba zmiňovat, že pro tvorbu máte k dispozici 6 operátorů (generátorů sinusovek) s 32 různými algoritmy, LFO několika tvarů a možností, co bude modulovat, rozlaďování jednotlivých operátorů, obálku s vlivem na amplifikaci a ladění, lze nastavit citlivost všeho na dynamiku a aftertouch. Výsledkem je velice rozmanitá škála zvuků, kdy vynikají nejrůznější kovové a cinkavé zvuky a el. piana, tedy přesně ty zvuky, které analogovým nástrojům mohly dělat potíže. Nástroj ale zvládá i zvuky typu Brass, Strings, varhan a fůru efektů. V basech dovede být poměrně hutný. Vytvořené zvuky lze uložit na jednu z 32 pozic v interní paměti, nebo na kartu. Celkový zvuk nástroje je ale studený až ledový a pro některé zvuky je žádoucí použití externích efektů. Když jsem se před lety zamýšlel nad tím, jak je možné, že se tehdy prodával i Roland JX-3P, tento důvod mě nenapadl, došlo mi to, až když jsem oba tyto nástroje posadil na jeden stojan. Další z vlastností DX7 mk I je monotimbralita, což výrobce odstranil v druhé verzi DX7 II. Současníkem první generace byla jednodušší DX9 se čtyřoperátorovým engine, dále následovaly nejen vylepšené verze DX7, ale i spousta jednodušších čtyřoperátorových nástrojů (DX11, 21, 27, 100) a později se FM syntéza objevila i v nástrojích pro domácí hraní (např. zde popsané Yamahy DSR-2000 a DSR-500). Na FM syntéze je založena i spousta tzv. Tablehooters. FM syntéza si našla mimo jiné i cestu do zvukových karet počítačů.

Současníky Yamahy DX7, které jsem mohl otestovat, jsou například: Korg Poly 61, který přišel na trh o rok dříve, je relativně jednoduchý šestihlasý dvouoscilátorový analog. Nemá dynamickou klaviaturu a teprve jeho mladší verze (Poly 61M) dostala základní MIDI rozhraní (pouze Note On/Off). Ze stejného období je i Poly 800, který MIDI se zakladními funkcemi již dostal, výpis paměti však zvládla až jeho inovovaná verze. Crumar Composer (1982), nástroj s plnou polyfonií a monofonní sekcí. V porovnání s DX7 zkrátka relikvie. Roland JX-3P (1983), podobně jako Korg Poly 61 vcelku jednoduchý dvouoscilátorový a šestihlasý analog. MIDI rozhraní už dostal, ale stále pouze se základními funkcemi. Výpis paměti se konal na magnetofonovou pásku. Roland téhož roku nabízel ještě Juno 106 a Jupiter 6, opět oba analogové, šestihlasé a MIDIzované.

Vývoj konkurence naznačuje, že DX7 byla inspirací jen částečně. FM syntézu využil v licenci jen Korg u modelu DS-8 a manšího 707. Jinak si šel vlastní cestou, vývoj pokračoval přes hybridní DW-6000 a DW-8000 až k další legendě popmusic Korg M1. Dalším výrobcem, který nabídl FM syntézu, byla italská Elka s modelem EK-44. Předmětem diskuzí je dodnes počin hráče, se kterým by asi nikdo nepočítal. Firma Casio roku 1985 překvapila maličkým CZ-101 s takzvanou Phase Distortion syntézou. Tématem diskuze je samozřejmě to, zda je PD totéž, co FM (ačkoliv výrobce rozdíl velice pečlivě vysvětlil). Jisté je, že PD nástroje jsou snadněji ovladatelné a znějí přeci jen trochu méně chladně. Prosím, koukněte na články o CZ-5000 a CZ-1, posledně jmenovaný nabídl až 16 hlasů polyfonie (při použití jedné Link, tedy ekvivalentu 2 operátorů), nebo 8 hlasů při použití obou linek (ekvivalent 4operátorové FM syntézy), byl bitimbrální, nabízel ukládání nejen jednotlivých zvuků, ale i čehosi jako Performancí a snadno se ovládal. Zvuk navíc mohl být prohnán přes analogový chorus, což jej také významně polidštilo. Níže přikládám společnou fotku DX7 s mnou zrenovovaným Casiem CZ-1. Roland si na digitální nástroj počkal až do roku 1987, kdy pobláznil svět další legendou, D-50. Taktéž svoji cestu si našel další výrobce z Japonska, Kawai. Přes hybridní K3 dospěl ke K5 až K5000 s aditivní syntézou, od roku 1988 pak také s wavetable syntézou u modelů K1, K4 a K11. FM syntézu dnes nabízí nejen řada softwarů, ale také některé současné pracovní stanice a syntezátory (Yamaha Reface DX, MODX, Korg Opsix, nebo maličký Volca FM a další), před lety FM syntézu nabídl například neobyčejný Alesis Fusion a její přítomnost naznačují i návody k použití k nástrojům Quasimidi The Raven a Soltom MS 50/60. FM asi ještě neřekla poslední slovo, je to neobyčejně tvárná syntéza a stále má širokou základnu příznivců.

Moje DX7:

Přiznám se, že pořídit si tento nástroj mě vlastně nikdy nelákalo. Sám nevím proč, FM syntéza mě ve výše zmíněných nástrojích docela baví a pro staré mašiny mám slabost. Ale aby mohl člověk něco zavrhnout (nebo si to oblíbit), musí to nejprve poznat. Svoji DX7 jsem si koupil na inzerát na Bazoši, na který mě upozornil kámoš Ryba. Domluva s majitelem byla perfektní a nástroj za nedlouho dorazil v úhledném balíku. Jak je patrné z fotografií, byl vizuálně vcelku velice zachovalý a ani technicky na tom nebyl o moc hůř: Některá tlačítka reagovala až na několikátý pokus a oba potenciometry měly vyběhané dráhy. Nástroj jsem vyčistil zevně i zevnitř, potenciometry jsem vyměnil (jsou k dostání u Keyboard Service), mikrospínačům postačila chemie. Napájecí kabel už někdo vyměnil za dvoupólový a tady je malé varování: Technicky se vůbec nic neděje do momentu, kdy máte neukostřený výstup, nástroj do jeho kladného pólu posílá kolem 100V, pokud máte vidlici v nesprávné poloze. Stálo mě to jeden vstup mixážního pultu. Nyní mám fázi označenou tečkou a až nebudu líný, vyměním vidlici za třípólovou. Jinak nástroj funguje s výjimkou aftertouche. Zatím jsem se nesnažil jej nijak oživovat a asi se bez něj obejdu. Ostatní je, jako by Yamaha byla nová, displeje ukazují, hraje to a bez odmlouvání přijímá MIDI SYSEX data. Velké překvapení nastalo cca o tři měsíce později, když mi poštou dorazil ještě nalezený originální návod.

Pokud jste se dočetli až sem, asi zjišťujete, že jsem toho moc nového nenapsal, a že se moje prvotní obavy vyplnily. O Yamaze DX7 už bylo asi řečeno vše. Tímto se Vám omlouvám, pokud považujete ten čas za ztracený. Tento článek jsem napsat musel, DX7 jsem si totiž na tomto blogu vzal do úst nesčetněkrát, a co si budeme povídat, je to opravdu legendární nástroj!