Czechkeys

Roland JX-305 Groovesynth (1998) Náhoda tomu chtěla, že se mi dostalo příležitosti vyzkoušet další modrý technostroj (naposledy to byl německý Quasimidi the Raven ). Seznámení s tímto strojem sice proběhlo poněkud povrchně, ale myslím, že by bylo škoda toho nevyužít a nenapsat tento článek. Roland JX-305 přišel na trh v roce 1998, kdy u nás i ve světě stále ještě frčely elektronické taneční styly a rytmy a právě pro jejich tvorbu byl tento nástroj určen. Nemám tušení, kolik známých hitů na něm vzniklo, nejsem a nikdy jsem nebyl příznivcem těchto stylů, ale na mašinu samotnou jsem byl zvědavý. Trocha encyklopedických znalostí: Podle informací z internetu se jedná v podstatě o klávesovou verzi grooveboxu MC-505. Nástroj disponuje 64hlasou polyfonií, je v něm 640 zvuků, 256 pozic pro zvuky vlastní, 32 bicích sad a 20 vlastních, tři efektové jednotky (reverb, delay a vložený efekt), osmistopý sekvencer s kapacitou 50 skladeb a generátor groovů s 494 presetovými a 200 uživatelskými patter

Korg Poly 61 (1982) Že je méně někdy více, jsem zde už několikrát zmiňoval. Vždycky na to myslím, když se hrabu v nekonečných menu nástrojů, ale i nejrůznějšího software, ten mobilní nevyjímaje. U Korga na to asi přišli už na začátku osmdesátých let a jako pokračovatele známého Polysixu stvořili tento šedivý přízrak. Patrná byla snaha šetřit na ovládacích prvcích, neboť ubyly téměř všechny, ale i nabídka funkcí nebyla nijak oslnivá. Podstatnou novinkou ale bylo to, že nástroj dostal druhý oscilátor na hlas. Nástroj je umístěný ve skříni z dřevotřísky, jejíž vrchní část je plechová, nevyvážená syntezátorová klaviatura o rozsahu pěti oktáv nemá rychlostní ani tlakovou citlivost. Nalevo od ní se (na rozdíl od Polysixu) objevil čtyřsměrný joystick a na panelu tři dvoumístné displeje, pět knobů (Volume, citlivost joysticku, frekvence druhého LFO, ladění a rychlost arpeggio), 17 tlačítek a tři přepínače. Vzadu pak naleznete terminál a na něm zleva: Přepínač pro blokování obsahu paměti, pře

Alesis Micron (2004) A tohle je jako co? Je rok asi tak 2004 nebo 2005, koukám do nabídky klávesových nástrojů na nějakém internetovém obchodě a nevěřím svým očím. Na monitoru se objevil stříbrný kvádr s červenými bočnicemi, jehož designér se asi inspiroval cihlou. Prý evoluce VA syntezátoru Ion s přidanými efekty a možností skládat a hrát patterny. Ale zmizela oktáva kláves, knoby, a displej se smrsknul na dva řádky textu. Takovou blbost si určitě nikdy nekoupím… Je duben 2022, covid games se chýlí ke konci a na Marketplacu je Micron za celkem rozumný peníz. A majitel je ochoten ho poslat po kamarádovi, který bydlí cca 30 kilometrů ode mne, kde si jej mohu vyzvednout. To se musí zkusit! Taková roztomilá hračička to je a nezabere moc místa, vždyť to má jen tři oktávy. A vypadá jak cihla! Takže jsem sednul do auta a pro Microna si dojel. Autoři recenzí vrkali, jak reálný analogový feeling ze hry to způsobí, a jak tučné a znělé zvuky vydati ze sebe dokáže. Zvuky z ukázek na Youtube m

Behringer Poly D A je to tady. Po letech sledování vývoje a nových produktů se i zarytý milovník historických mašin odhodlal a koupil si syntezátor Behringer. Asi to muselo přijít, ceny klasických nástrojů se dostaly do astronomických výšin, zatímco jejich spolehlivost klesá úměrně k věku. Pořídit si klasický Minimoog   už představuje skutečnou investici a co si budeme namlouvat, něco takového se člověk pomalu bojí byť jen zapnout. Behringer vzal trh se syntezátory útokem a daří se mu díky cenám velice dobře. Vzhledem k tomu, že popisovaný nástroj je dobře známý a jeho specifikace snadno najdete na internetu, chtěl bych se soustředit na jeho vlastnosti a případné nedostatky. Bude to takový první pohled na věc, článek nejspíš časem doplním o zkušenosti z provozu. Když jsem si Poly D vybalil, první dojem byl nečekaný. Na to, jak je to malý nástroj, je dost těžký (cca 10 kg), což svědčí o pečlivě provedené konstrukci. Boční panely a lišta nad klaviaturou jsou z tvrdého dřeva, celý zby

Najvrtsonův elektrofonický gong Úplně první mojí konstrukcí na poli generátorů hluku mělo být něco jednoduchého a na výrobu nenáročného, tedy cosi vyluzující jakýkoliv zvuk určený k dalšímu zpracování kytarovým multiefektem. Jako nejjednodušší se jevilo použití kotouče do pily v roli idiofonu. Moje drahá choť se zabývá sbíráním, řezáním a broušením achátů. K tříštění tohoto vzácného štěrku používá několik typů diamantových kotoučů různých tlouštěk, přičemž nejsilnější z nich je tento segmentový kotouč značky Geko o průměru 300 mm, původně určený na řezání dlažeb. Když se o něj zavadí, vydává krásně znělý a dlouho trvající tón. Trpělivě jsem si počkal, až bude natolik tupý, že moji ženu přestane coby nástroj zajímat, a ještě, než jej stihla vyhodit, jsem jej uzmul k naplnění svého záměru. Kotouč bylo nutno zbavit zbytků nátěru a rzi (acháty se řežou pod vodou), ale opravdová legrace začala až s jeho upnutím, které mělo na jedné straně zabránit jeho volnému pohybu a na straně druhé m

Korg Pa3X Upřímně řečeno, tento typ nástrojů se mi nepopisuje snadno. Jednak nabízí tak ohromné množství funkcí, že mám pochybnosti o tom, že je někdo využije všechny (já tedy rozhodně ne), a na druhé straně díky neustálému vývoji a konkurenci na trhu tento typ nástrojů relativně rychle upadá do zapomnění. Ostatně stačí kouknout na nabídky obchodů s hudebními nástroji: firma Korg od té doby nabídla další dva vývojové stupně (aktuálně je to Pa5X), Yamaha obnovuje nabídku ještě častěji, Ketron zhruba stejně, jako Korg. Pa3X byl současníkem Yamahy Tyros 3 , kterou jsem zde již popsal, a jíž tento model také v mém kutlochu nahradil. Původně mi o výměnu vůbec nešlo, ale okolnosti holt občas zamíchají karty po svém. Vzhledem k tomu, že zaměřením je Pa3X s Tyrosem na stejné palubě, zmíním shodné funkce jenom okrajově a budu se snažit soustředit spíše na to, v čem oproti Yamaze vyniká, nebo naopak zaostává. První, čeho si i zarytý příznivec arranger workstations Yamaha musí všimnout na první

Kawai K3 (1986) V polovině osmdesátých let začal vývoj elektronických hudebních nástrojů  pomalu (nebo spíš rychle) směřovat od analogových k digitálním technologiím a někteří výrobci tou dobou nabízeli nástroje kombinující oba tyto světy. Nejinak tomu bylo i u firmy Kawai, která roku 1986 přišla na trh s modelem K3. Je to nejen jediný jejich model s hybridní technologií, ale také zároveň je první v sérii K, pokračující plně digitálními K5, K1, K4, K11 a vrcholící K5000 , který se také stal labutí písní syntezátorů Kawai. K3 je také první typ s implementací aditivní syntézy, byť proti K5 a K5000 značně jednoduchou. Nástroj je nejčastěji srovnáván s  Korgem DW-8000 , na těchto stránkách ale najdete popisy i dalších hybridních syntezátorů: Ensoniq ESQ-1 , Casio HT-6000 , Casio HZ-600 a Solton K160 . Pokud bychom tedy chtěli porovnávat Kawai K3 s Korgem DW-8000, hned při přenášení nástroje a prvním dotyku s jeho klaviaturou musíme nutně konstatovat, že hardware K3 je mnohem robustnější

Casio CT-680 (CT-670, CT-470 a MT-750) Tento článek má spíše nostalgický význam, promiňte mi prosím, že to sem cpu. Ale Casio CT-680 jsem tu na mnoha místech zmiňoval a bylo by hloupé, kdyby tady tento nástroj chyběl, jak vyplyne z dalšího textu. Někdy kolem 20. prosince jsem totiž měl malé ale významné výročí. Před třiceti lety jsem si koupil svoje první klávesy, Casio CT-680. Dodnes si pamatuji cestu ve sněhu s velikou bednou v podpaží a tázavé pohledy lidí v autobusu. Kupovat si něco takového tehdy ještě nebylo úplně obvyklé. CT-680 vůbec nebyl můj favorit, původně jsem šel pro model CT-700, který měl sice „jen“ sto zvuků a sto rytmů, ale zato nabízel dynamiku úhozu. Prodavač v tehdy novém obchodě Casio Computers v liberecké Moskevské ulici mi sdělil, že tento typ již nemají a další kus přijde až po Novém roce. To jsem nemohl vydržet, chtěl jsem KLÁVESY!!! Peníze na ně jsem získal z pojistky, kterou mi rodiče platili celá léta, a neochotný souhlas s koupí takové zbytečnosti mohl být

Yamaha MK-100 (1983) Právem se asi ptáte, proč jsem tohoto trpaslíka nezařadil mezi Tablehooters , kam, zvláště v dnešní době, bezesporu patří. Vězte tedy, učinil jsem tak proto, že Yamaha MK-100 přišla na trh v roce 1983, a také že má na dětskou hračku až příliš mnoho funkcí. Pořízení tohoto nástroje jsem tak nějak plánoval už dlouho, ale vyskytuje se velmi sporadicky, takže jsem vzal zavděk exemplářem s ulomenou klávesou. Jak Murphyho zákon praví, ihned po tom se objevil inzerát na nástroj bez této vady. Ale co už, oprava zabrala jeden den a jinak malá Yamaha funguje bezvadně. Popis začneme tradičně hardwarem: V plastové skříni je umístěná klaviatura s mini klávesami o rozsahu 49 tónů. Nástroj je napájen buď bateriemi nebo externím zdrojem o napětí 9 – 12V,  který se připojuje konektorem vzadu. Tamtéž také nalezeme cinche pro levý a pravý výstup a dva 3,5 mm jacky pro připojení magnetofonu. Jo, je to neuvěřitelné, ale své výtvory si můžete ukládat jako zvukový soubor! Na čelním p