Czechkeys

  Yamaha QS300 (1995) Na QS300 jsem si krátce zahrál asi před deseti nebo dvanácti lety, kdy mi ji přivezl ukázat kamarád. Koupil ji za neuvěřitelně nízkou sumu a i když podle toho vypadala, to, co z ní nakonec lezlo, nebylo až zase tak špatné. Myslel jsem si, že je to aranžér bez větších možností úpravy zvuku, takže jsem se po prostudování manuálu dost divil, že to vlastně umí docela dost věcí. Po opravě Korgu X3 jsem jednak zatoužil po Korgu Trinity (i na jeho popis dojde řada) a také po něčem starším od Yamahy. Je to už hezká řádka let, co jsem prodal EX-7 a z mých oblíbených let devadesátých jsem od Yamahy neměl nic. Co čert nechtěl, objevila se na Aukru tato QS300 a aukci jsem vyhrál. I přes tehdejší lockdown jsem si pro ni dojel do Jablonce nad Nisou a těšil se na známé i méně známé zvuky. Nejdřív jsem však musel opravit klaviaturu (je to onen typ s kontakty v pruzích na jednom kusu), pročistit tlačítka, rozchodit disketovou jednotku a slepit pár prasklin na bočnicích. Gumu s k

  Najvrtsonův elektrofonický basový inštrument Nesčetněkrát jsem zde složil poklonu všem, kteří se pokusili vytvořit něco svého, ať už se jednalo o syntezátor, varhany, nebo cokoliv jiného. Tak trochu potají jsem snil o tom, že se jednou pustím do stavby nějaké vlastní konstrukce a dlouho jsem to odkládal s tím, že nemám to či ono a že je dost času. Ale, bohužel, čas utíká rychleji, než jsem si myslel, a tak bylo nutné i přes omezení plynoucí z chudě vybavené dílny (vlastně z její faktické neexistence) s „něčím“ začít i za cenu hodin ruční práce. Jako první měl být stvořen nástroj na principu kalimby pro hraní basových tónů. Umínil jsem si, že jazyky vyvážím samolepícími závažíčky na hliníková kola a tím odfiltruji nežádoucí parazitní frekvence. Velmi se mi líbila myšlenka, že jazyky budou dřevěné a tak jsem se pustil do experimentování s latičkami z borového dřeva. Zdály se kvalitní a materiál homogenní, ale byl to omyl. Hlasy měly natolik rozdílnou frekvenci, že jsem musel udělat z

  Korg X3 (1993) Popsaný a vyfotografovaný nástroj není a nebyl můj, což je výjimka z pravidla, že zde popisuji mašiny, se kterými jsem získal zkušenosti v provozu ať už na pódiu, nebo ve svém kutlochu. Jednoho časně jarního dne mi zavolal kamarád, jestli bych si nevěděl rady s jeho Korgem X3, který už dlouho nepoužívá. Že mu z něj zmizely zvuky. Když ke mně nástroj dorazil, bylo jasné, že na něm bude práce trochu víc, takže jsem jej mimo nahrání zvukových bank také rozebral, pročistil, doplnil chybějící   síťový spínač atd. Popis se bude týkat jednak železa, tedy hardware nástroje, ale také si dovolím malé srovnání s několika nástroji podobného stáří. Napřed ale aspoň trochu historie a zběžný popis jinak dobře známého nástroje. Korg X3 se na trhu objevil roku 1993 jako levnější alternativa k workstation 01W (nebo O1W?). Postrádal jeho grafický displej a pár drobností, ale stále nabízel tehdy slušnou polyfonii 32 hlasů (při použití jediného oscilátoru na hlas), 16stopý sekvencer, 6

Roland TR77 - Rhythm77 (1972) Když se tak koukám na články, které jsem zveřejnil v poslední době, zjišťuji, že tu začaly dominovat nástroje vyrobené z plastu a rozhodl jsem se konečně popsat něco dřevěného (ačkoliv jde samozřejmě o dřevotřísku). Popsaný nástroj má jedno prvenství, neboť to byl první Roland vůbec. Podle údajů dostupných na internetu firmu založil Ikutaro Kakehashi v dubnu 1972 poté co opustil svoji firmu Ace a právě TR77 byl prvním výrobkem pod novou značkou, ačkoliv se jednalo o upravený model Rhythm Ace FR-8L. Podobné bicí moduly byly tou dobou na trhu žádané jako doplněk k elektronickým varhanám, což se zde odráží na nízké stavbě přístroje a přítomnosti stojánku na noty. Konstrukce nástroje, jak napovídá úvod, je provedená z dřevotřísky, čelní panel je kovový, plastu bylo použito pouze na ovládací prvky. Kromě vzájemně se vybavujících (úžasný výraz!) tlačítek předvoleb rytmů je zde také 7 tahových potenciometrů (mixáž některých zvuků, tempo, časování fade out a cel

  Yamaha DJX (PSR-D1) - 1997 Když se na počátku devadesátých let vyrojilo množství skupin i jednotlivců provozujících a tvořících muziku ve stylech techno, rap, dance a já nevím, jak se to všechno jmenuje, nebylo na trhu nářadí na tvorbu těchto stylů „pod jednou střechou“, tedy alespoň ne ve třídě domácích samohrajek. Této mezery se chytila Yamaha a v roce 1997 uvedla na trh opravdu zvláštní samohrajku s názvem DJX. Na tu dobu divoký design dával tušit, že je určena hlavně mladým nadšencům pro elektronickou muziku a jak vyplyne dalšího textu, její výbava skutečně zahrnovala vše potřebné pro tento hudební směr. Yamaha DJX je celá plastová, má klasickou samohrajkovou pětioktávovou klaviaturu s dynamikou úhozu, kolečko pro ohýbání tónu, ribbon controller, šest knobů pro ovládání v reálném čase, množství gumových tlačítek, nepodsvětlený multifunkční displej a v rozích dva poměrně kvalitní reproduktory s bass-reflexem. Zezadu je možno připojit napájecí zdroj (nástroj lze napájet i baterie

  Roland GO:PIANO (2017 -  ) Na povrch spartánsky jednoduchý, minimálních rozměrů a hmotnosti, avšak veliký svojí podstatou, chtělo by se napsat k tomuto nástroji. Design skříně trochu připomíná tvary Soltonu K-160 , ale mašinka je ještě menší, než Alesis QS6/ 6.1 . Pokud jej uchopíte do rukou, zjistíte, že to nemohlo být snad už ani lehčí. V pětioktávovém provedení,   mezi nástroji s vlastním ozvučením, budete těžko hledat subtilnější konstrukci. Piano Roland GO:PIANO bylo pořízeno ze zvědavosti, jak jsem uvedl v článku o Yamaze NP-V80 , hledal jsem co nejlehčí a nejsnadněji použitelný nástroj pro hraní jen tak v partě s pár kytarami a dalšími akustickými nástroji. Specifikace nástroje naznačuje jeho silné i slabé stránky: 128 hlasů polyfonie bohatě dostačuje pro hru se stisknutým pedálem sustain. 61 kláves zase omezuje použitelný rozsah hry. 40 vestavěných zvuků omezuje použitelnost pro hraní v plesové kapele (a nebo to stačí?). Žádná možnost dělení klaviatury či vrstvení zvuků (pr

 Amatérský mono-stereo mixážní pult S radostí a potěšením Vám předkládám nový článek od Zdeňka Hoška. Mnohokrát děkuji za detailní popis a další důkaz šikovnosti českých rukou! Amatérských konstrukcí, které nás mohou inspirovat v další konstrukční tvorbě, není nikdy dost.   Proto dnes opět odbočíme od klávesových nástrojů a podíváme se na trochu jiné zařízení. Jelikož jsou zde na webu již některé konstrukce mixážních pultů, přidám ještě i tento pro porovnání šikovnosti dalších konstruktérů-amatérů. Tento malý a relativně jednoduchý pult není moje konstrukce. Vyroben byl údajně v 80-90.tých letech a má dobré užitné vlastnosti, neboť zapojením kopíruje mix pult německé firmy Dynacord. Jsou v něm též použity kvalitní nízko šumové tranzistory a IO. Získal jsem ho náhodou od mého známého, kdysi aktivního hudebníka a radioamatéra, který ho využíval pro mix zvuku z několika zdrojů. On jako výborný muzikant a varhaník, hrál na varhany nebo syntetizér a k tomu si dále mixoval zvuk z profi midi

  Syntezátor 3-83 Unisono podruhé Přestože se tady popis tohoto nástroje vyskytuje již delší dobu, dozrál čas pro popis nový a to hned ze dvou důvodů: Jednak se mi podařilo jeden exemplář získat a jednak tu mám archiválie, které mi kdysi poskytl pan Jožka Řihák, konstruktér a výrobce nástroje. Tímto mu opožděně mnohokrát děkuji! Podle slov pana Řiháka k výrobě došlo v podstatě náhodou: Když jej uviděl na nějaké zábavě hrát jakýsi funkcionář, byl zvědavý, na co to pan Řihák vlastně hraje. Když mu bylo vysvětleno, že se jedná o syntezátor vlastní konstrukce a výroby, dotyčný nelenil a slíbil, že by se pro výrobu něčeho takového mohly najít prostory a několik spolupracovníků. Myslím si, že se jednalo o čestnou výjimku a dotyčnému můžeme děkovat, že mohlo být vyrobeno několik těchto svým způsobem ojedinělých nástrojů. Výroba totiž byla skutečně zavedena, a pokud si dobře pamatuji slova pana Řiháka, během let 1983 a 1984 bylo vyrobeno něco kolem 50 kusů Unison tříčlenným kolektivem (Má

  Yamaha DD-10 neboli bicí TableHooter (1988) Důvodem, proč jsem tuto věc nezařadil mezi Tablehooters je to, že nemá klávesy a tak podobně jako plastová kytárka Yamaha EZ-AG patří do kategorie Ostatní. Netuším, zda to byla Yamaha, kdo přišel první s koncepcí bicího automatu osazeného pady pro hru v reálném čase, ale zcela určitě v roce 1988 nebyl podobných hraček na trhu nadbytek. Yamaha DD-10 je první v řadě dosud vyráběných „lívanečníků“ Yamaha a to hlavní, čím se od svých následovníků liší, jsou plastové pady, v tomto případě snad jen větší tlačítka, na něž je možná hra pouze rukama. Pozdější modely měly a mají gumové pady s kovovou základnou a piezoměnič jako snímač a je možno na ně hrát paličkami. Další podivuhodností jsou dva čudle vespod sloužící k upevnění dodávaného popruhu, který umožní zavěšení této bizarnosti na krk a hru vestoje (v manuálu je dosti neohrabané vyobrazení postavy vyzbrojené Yamahou DD-10 stojmo). Dalším dodávaným příslušenstvím byly dva pedály na společném

  Casio SK-2100 (1987) – The King of Tablehooters Rok po prvním modelu sampleru Casio ( SK-1 ) se mimo jiné modely objevila i vlajková loď této řady, SK-2100. Hlavním rozdílem od nižších modelů byla klaviatura standardní velikosti o rozsahu čtyř oktáv. SK-2100 je virtuálně totožný s modelem SK-200 (liší se pouze velikostí klaviatury). Přestože se jedná o top model, oproti původnímu typu nejen získal mnoho funkcí, ale některé i ztratil, jak bude popsáno níže. Po SK-2100 jsem toužil tak moc, až jsem si jej roku 2020 pořídil z Německa za nepřiměřený peníz. Podle dnešních měřítek se totiž jedná o tablehooter se všemi omezeními a neduhy. Moc mu to sluší se stejně starou  Yamahou DSR-500 (viz foto níže). Casio SK-2100 je kompletně vyrobeno z plastické hmoty a jeho skříň je lakována v polomatné černé metalíze, jak bylo tou dobou u výrobce zvykem. Klaviatura o rozsahu 4 oktáv (49 kláves C – C) je příjemná a dodnes tichá. Na ovládacím panelu najdeme zleva vypínač napájení, pět tahových pote