Technics SX-PV10

Technics SX-PV10 (1984) - Je to první digitální piano na světě?

Úvaha k historii digitálního piana:

Jaká je správná definice termínu „Digitální piano“? A kdy vlastně přišlo na svět? Pokud si kladete podobné otázky (ostatně stejně, jako já), nabízím Vám zde malou rekapitulaci a jeden téměř zapomenutý zázrak techniky z roku 1984.

Začněme v prehistorii u elektrofonických nástrojů. Počátky elektrofonického piana spadají do roku 1932, kdy firma Bechstein nabídla elektrifikované piano Neo Bechstein. Jen pro zajímavost, ve stejném roce získala licenci na snímání zvuku piana i česká firma Petrof a nabízela elektrifikované klavíry Neo Petrof. Vynález principu elektromagnetického (a později elektrostatického) snímání mechanického pohybu strun (tyčinek, jazýčků) umožnil výrobu malých a lehce přenosných nástrojů mnoha značek. Nejznámější z nich jsou asi piana Rhodes a Wurlitzer, elektrifikovaný klavichord Hohner Clavinet a jazýčkový Pianet. U nás pak vznikala elektrofonická piana například ve firmě Resonet (Resonet 4, Resonet 506), Jolana Piano, v Krnově Klaviphon atd. Všechny tyto nástroje měly jednu společnou vlastnost: nezněly jako piano.

Použití generátoru nejvyšší oktávy, děliček a generátorů obálek daly v 70. letech vzniknout bezpočtu elektronických pian mnoha značek. Asi nejvíce se takové nástroje vyráběly v Itálii (Crumar, SIEL, GEM), ale například i v USA (ARP). Pianovou sekcí se pyšnily pozdější string syntezátory a kombinované nástroje, jakými byly například zde popsané Crumar Multiman S, Farfisa Soundmaker, RMIF Opus, ARP Quartet a spousta dalších. Také tyto nástroje měly jednu společnou vlastnost: nezněly jako piano.

Firma Yamaha o sobě tvrdí, že první digitální piano stvořili oni a to model YP-40 Clavinova. Tento nástroj uvedený na trh roku 1983 skutečně splňuje všechny atributy takto definovaného nástroje: Zvuk vzniká digitální cestou, je to relativně malé a přenosné, klaviatura o rozsahu 76 kláves připomíná klaviaturu piana a na ovládacím panelu naleznete „klavírní“ presety. Celé to má ale malý háček: protože YP-40 používá FM syntézu, nezní jako piano.

Pokud jste chtěli v roce 1984 mít přenosný nástroj, který hraje jako akustický klavír, museli jste se jednak narodit na správné straně Železné opony, dále být velice úspěšní, a pak jste si mohli dovolit buď E-MU Emulator I nebo II, Synclavier, Fairlight CMI, nebo třeba žhavou novinku Kurzweil K-250. Pokud jste měli hlouběji do kapsy, mohli jste si koupit například právě na trh uvedený Ensoniq Mirage. Ani jeden z výše uvedených nástrojů ovšem nelze nazvat digitálním pianem, to mi jistě dáte za pravdu.

Byla tu ale ještě jedna možnost, a to zajít do prodejny s Hi-Fi technikou a koupit si za relativně malý peníz nový nástroj od společnosti Matsushita Electronics: Technics SX-PV10. Jak si povíme, i jemu chybí některé důležité znaky digitálního piana: Jeho klaviatura má rozsah jen pět oktáv, není dynamická, nemá kladívkovou mechaniku, a polyfonie je skromných osm hlasů. Ale hraje to (v mezích možnosti) jako piano. Takže?

Nástroj jako takový:

Design digitálního piana Technics SX-PV10 je na svou dobu velice futuristický. Mimo tvar skříně k tomu přispívají i dva kastlíky nad reproduktory, které se po stlačení dolů samy otevřou. Je to nepochybně důsledek toho, že výrobce byl a je především zaměřený na audiotechniku. Pokud jsou reproduktory zavřené, vznikne obrovská rovná plocha, která asi měla sloužit k položení dalšího nástroje. Konstrukce skříně je velice robustní, celý vrch je z masivního plastu a spodní část je vylisovaná z bytelného ocelového plechu. Klaviatura je, jak už jsem uvedl, polovyvážená, bez dynamiky. Klávesy se svojí konstrukcí podobají klávesám Korgu DW-8000, ale vrací je vinutá pružina, jsou tvrdší, podstatně tišší a příjemnější. Nad klaviaturou najdete v jediné řadě soustředěné veškeré ovládací prvky: Úplně vlevo je tahový potenciometr hlasitosti, dále potenciometr doladění, přepínač transpozice, 10 tlačítek volby zvuků, dvě tlačítka pro volbu „jasu“ zvuku (nazváno Harmonic control), čtyři další pro ovládání efektové jednotky, poslední tlačítko a přepínač pro ovládání funkce Sustain (vysvětlím později) a nakonec hlavní vypínač. Všechna tlačítka mají červenou indikační LED. Terminál vzadu nabízí MIDI trio, vstup pro pedál Sustain, další pro pedál Volume, dvojici výstupů Jack 6,3 mm, druhou v provedení Cinch a výstup na sluchátka. Úroveň výstupního signálu lze volit přepínačen (High/Low). Na zadní stěně je ještě konektor pro napájení (klasická dvoupólová flexi šňůra k rádiu) a přepínač napětí. Vnitřní uspořádání nástroje je přehledné, všechno je propojeno kabely s konektory, takže se v tom i dobře hrabe. Za zmínku stojí mimo jiné to, že mozkem nástroje je procesor D7811G. Tentýž najdete třeba v Rolandu Juno 106. Ozvučení nástroje za moc nestojí, hraje to jak pod vodou, chybí tomu basy i výšky. To mě ale nepřekvapilo, kromě keyboardu SX-AX7 takhle hrálo vždycky všechno, co jsem kdy od Technicsu měl, nebo slyšel.

Zvuková banka nástroje obsahuje deset barev, které jsou tvořeny multisamply o neznámé bitové hloubce a samplovací frekvenci. Pokusím se je popsat pro představu, než nahraji nějaké demo (to, co je na Youtube o nástroji neřekne téměř nic):

1. Acoustic piano: Tento zvuk byl bezesporu důvodem vzniku celého nástroje. Na dnešní poměry je dosti zahuhlaný i při nastavení nejvyšší brilance, ale má charakter a akustické piano v něm lze bezpečně poznat v celém rozsahu klaviatury. Dnes by Vás nenadchnul ani v levné hračce, ale v roce 1984 to prostě byla revoluce.

2. Electric piano: Skvělá imitace piana Rhodes i s jemným cinknutím na začátku. Všechna tři nastavení brilance zde mají smysl, stejně jako všechny tři efekty (o nichž se rozepíši níže).

3. Harpsichord: Asi povinnost, byť by mě zajímalo, kdo zvuk cembala opravdu využívá. Nicméně zvuk je to skvělý, hezky zní i jeho kombinace s chorusem.

4. Clavi(net): Parádní vzorky použitelné ve všech třech stupních brilance a se všemi vestavěnými efekty. Škoda, že neumím hrát funky riffy.

5. Vibraphone: Tento zvuk se své předloze podobá jen v hrubých rysech, je takový roztříštěný, ale určitě je použitelný. V tomto presetu je „zadrátovaný“ i náznak tremola, v kombinaci s efektem Celeste je to dobré.

6. Glocken(spiel): Chemický zvuk. Dobrý na speciální efekty. Možná…

7. Acoustic guitar: Překvapivě slušný zvuk, opět dobře použitelný na nějaký podkres a to i ve spojení s vestavěnými efekty.

8. Jazz guitar: Super jazzová kytara a stejně jako ta akustická, i tahle je o oktávu níže, takže se dá perfektně využít jako basa, zejména při nastavení nejnižší brilance.

9. Steel drum: Na svou dobu asi zajímavá napodobenina, jinak bych tento zvuk hodnotil asi stejně jako Vibraphone.

10. Banjo: I zde lze snadno poznat, o jaký nástroj se jedná.

Všechny zvuky doprovází slyšitelný digitální šum (který zmlkne asi 5 vteřin poté, co dohrajete). Některé klávesy přestanou hrát ihned po uvolnění, což ruší zejména u akustického piana, některé mají kratičký dozvuk. Ale v roce 1984 to musela být stejně pecka. Všimněte si, že všechny zvuky jsou perkusivní, proto ta úvaha o dalším nástroji na horní ploše. Kdybych mohl některé z nich vyměnit, obětoval bych Glockenspiel, Steel drum a Banjo a nahradil je třeba dvěma zvuky varhan (jedny píšťalové a jedny jazzové Hammondky) a smyčcovým sborem. Nástroj by dost získal na univerzalitě.

Efektová jednotka je tvořena třemi BBD čipy MN3004 (třeba takový Roland Jupiter 4 má jen dva). Jsou zde k dispozici tři efekty: Chorus (pomalý, moc příjemný), Celeste (rychlejší s hlubší modulací) a Phaser. Všechny tři jsou super, jenom nástroji ubírají hlubší tóny.

Funkce Sustain pracuje tak, že se pětipolohovým přepínačem zkracuje fáze Decay i Release obálky. U Clavinetu to dobře napodobuje plstěné dusítko originálu, u Banja, pokud zároveň zapnete tlačítko sustain, nebo stisknete pedál, to pomáhá emulovat vybrnkávání prstýnky. Já osobně bych u některých zvuků přivítal pouhé prodloužení fáze Release.

Funkce Harmonic control je v podstatě třístupňová tónová clona nebo statický LPF. Po zapnutí nástroje svítí obě tlačítka; po stisknutí levého zvuk potemní, stisknete-li pravé, rozjasní se. Pokud stisknete obě, dostanete se do původního nastavení.

Můj nástroj

Technicse jsem vyhrál v aukci (možná jste ji zaznamenali), za ne zcela symbolickou cenu. Dojel jsem si pro něj do Jablonce nad Nisou a zjistil, že bude potřebovat velký servis, byť po elektrické stránce v podstatě fungoval. Celkem bylo 7 kláves polámaných (naštěstí jsem našel všechny úlomky vevnitř), jedné kus chyběl (úlomky pochopitelně nebyly), jeden roh dostal pořádnou pecku a byl prasklý, oba kastlíky nad reproduktory měly ulomené panty, nehrál jeden výstup, chyběla pružina zvedající jeden kastlík a hmatník jednoho potenciometru. Kupodivu nebyl ulomený ani jediný sloupek na šroub. Uvnitř jsem nalezl prvohorní prach a několik mrtvých pavouků. Zvenku je to otlučené a podrápané. Suma sumárum týden a půl práce (fotografie s komentáři přikládám níže) a parádně pořezané prsty od ostrých okrajů plechového dna skříně.

Závěrem

Technics SX-PV10 byl ne-li úplně prvním, pak určitě jedním z prvních digitálních pian na světě. Díky tomu, že používá dodnes aktuální technologii (PCM, multisampling), je na něm samozřejmě znát ta hromada let, která uběhla od jeho uvedení na trh. Jako hudební nástroj zajisté poslouží, ale s výraznými omezeními jako je pouhých 8 hlasů polyfonie, nebo absence dynamiky. V roli sbírkového kusu zabere dost místa, ale myslím, že si tu péči a trochu pozornosti zaslouží.

Hlavní deska nástroje. Vpravo můžete vidět procesor D7811G, pod ním EPROM s programem a viditelným letopočtem 1984. Vlevo dole pak trojici BBD obvodů MN3004 a nahoře koncový stupeň zesilovače.