Czechkeys

Roland GO:KEYS (2018?) V článku o digitálním pianu Roland GO:PIANO (dá-li se ta plastová hračka vůbec nazvat piánem) jsem slíbil, že někdy zakoupím, vyzkouším a popíši jeho sourozence, Roland GO:KEYS. Tak tady je… Červená barva není na mých nástrojích obvyklá. Norda nemám (možná to někdy doženu, ale nevím, nevím), Korg Karma také ne, Delicia Fenix je víc do fialova… Vedle mých černých, stříbrných a dvou modrých nástrojů působí tenhle prcek jako piánko pro děti. Byl jsem zvědavý, jestli tak i hraje a nezbylo mi, než si jeden kousek koupit. První dojem z něj nebyl žádným překvapením, kompletní hardware je shodný s GO:PIANO s výjimkou ovládacího panelu, respektive jeho dotykových prvků, displej je inverzní a svítí oranžově. Plastová skříň s reproduktory o výkonu (prý) 2x2,5 W, jediné tlačítko pro zapínání a vypínání a plastová polotvrdá klaviatura bez vyvážení. Na panelu jsou zleva dvě plošky pro zesílení/zeslabení zvuku, dvě řady padů pro ovládání modulace a ohýbání tónu (modulace vě

  Yamaha CS2X (1999) Nabídce k zapůjčení tohoto nástroje na dobu neurčitou jsem nemohl odolat. Jediné syntezátory od Yamahy, které jsem měl, byly EX-7 a QS-300 , takže se zde naskytla příležitost k rozšíření obzorů, kterou vítám vždy. CS2X u mě strávila necelý rok, kromě sepsání této recenze a vyblbnutí mi posloužila i k nahrání jedné stopy v jedné skladbě. Model CS2X nahradil roku 1999 svého předchůdce CS1X a nabídl dvounásobnou polyfonii i nálož zvuků. Tvarově shodnou skříň s „uraženým“ rohem měl i virtuální analog AN1X. Jakousi náhradou ve výrobním programu se stala Yamaha S03, ta ale byla orientovaná více na střední proud a postrádala většinu real-time ovladačů. Yamaha CS2X na první pohled upoutá barvou, není totiž stříbrná, neboť při pohledu proti správnému osvětlení má její lak modravý odlesk. Celá je zhotovená z plastu, klaviatura pochází z řady samohrajek PSR a má pouze rychlostní citlivost. Pochvalu si zaslouží modulační kolečka, jsou obří a skvěle se ovládají, stejně jako

  Quasimidi The Raven (1996 - ?) Německá firma Quasimidi se při výrobě svých klávesových nástrojů, grooveboxů a modulů vždy silně orientovala na nářadí pro tvorbu taneční hudby. Roku 1996 uvedla na trh model Raven, který byl stvořen přesně pro ten druh muziky, kterému jsme tehdy říkali zatloukání hřebíku. Nástroj kombinuje zvukovou banku (syntezátorem bych to nenazval) se sekvencerem, ve kterém si lze z jednotlivých „motivů“ poskládat patterny, a z těch zase celou skladbu a také nabízí arpeggiátor, který ovšem výrobce nazývá Motivator. Jako zdroj zvuku výrobce použil kombinaci wavetable a FM syntézy. Na první pohled Raven upoutá designem připomínajícím zlatá osmdesátá léta, modrou barvou, a tím, že má o kolečko víc, tedy myšleno je kolečko modulační. Nástroj jsem koupil proto, že jsem od tohoto výrobce nikdy nic nevlastnil, a tak jsem byl zvědavý, co to vlastně dovede. Dorazil mi zabalený v bublinkách a chtěl řadu kosmetických oprav, zejména dřevěné bočnice (žádná dřevotříska!) si škar

  Yamaha Tyros 3 (2007 – 2010?) Arranger workstations od Yamahy jsou tak nějak vnímány jako etalon pro tento druh klávesových nástrojů. Velká část videorecenzí se zabývá porovnáváním jiných produktů právě s Yamahou. Po sérii PSR-9000 přišla na trh Yamaha Tyros 1 a dá se říci, že tomuto sektoru nastavila pomyslnou laťku: 128 hlasů polyfonie, barevný displej, možnost úpravy zvuku (byť jednoduché), možnost vytváření doprovodných patternů, plnohodnotný šestnáctistopý sekvencer, klaviaturu s aftertouch a mnohé další. V druhé sérii se výrobce pustil do odvážné modifikace vnějšího vzhledu (ostře řezané linie Tyrosu 2 prý měly připomínat krystal), aby se s třetí generací vrátil opět ke konzervativnímu tvaru velmi podobnému původnímu Tyrosu 1. K pořízení Tyrosu 3 mě dovedly potíže s  GEMem Genesys (ovšem nikoliv jeho zvukový projev, kde má proti Tyrosu stále navrch, tedy alespoň jsa použit jako flašinet v zabíjačkovém triu). Když jsem si jej pořizoval, výrobce právě měnil čtvrtou generaci

 Casio WK-7600 - Plastová sága pokračuje... Před časem jsem začal řešit otázku, jaký nástroj by měl používat stárnoucí a líný klávesista pro hraní v akustické sestavě několika muzikantů jen tak v hospodě, venku mezi přáteli a také na zkouškách, kde není potřeba dělat veliký rámus. V prvním kole vyhrála Yamaha NP-V80 Piaggero , ale jsem kluk zvídavý a stejně jsem chtěl vyzkoušet co nejvíce možností. Postupně jsem tak koupil a popsal i Roland GO:PIANO , Studiologic NumaCompact 2X a nyní přichází na řadu další plastový zázrak z Japonska, Casio WK-7600. Očekával jsem, že výrobce zužitkuje osvědčená pozitiva z ZPI syntézy použité u zde popsaného CTK-900 a dále rozvinuté u větších modelů (bylo jich spousta, tak za všechny třeba WK-3700, 3800, 8000). Také jsem chtěl odstranit neduhy Yamahy NP-V80, tedy nevýkonné ozvučení, chybějící DSP procesor ale hlavně nepochopitelnou vlastnost, kdy zvuky jako smyčce a podobné při stisknutém sustain pedálu dozní ve velice krátké době po uvolnění kláves

  Roland XP-30 (1999) – Vánoční speciál pro inzerenty na Midi.cz Každý, kdo delší čas pravidelně sleduje inzertní portál Midi.cz, tak jako já, mi musí dát za pravdu, že na tomto místě není větší legendy, než Roland XP-30. Je tomu tak zásluhou kolegy muzikanta, který se skrývá pod profily Country Brno, Countrymetalman, Zdeno a mnoha dalšími, a který je v okruhu příznivců elektronické hudby a nástrojů kolem toho familiárně zvaný Riči. Jistě si budete mnozí pamatovat legendární hlášky o piánech, banju, 24Bitových(?) převodnících a vůbec všech superlativech na adresu tohoto nástroje. Až taková přízeň mne nemohla nechat chladným a tak jsem se po milé XP-30 sháněl, až jsem počátkem roku 2021 sehnal exemplář v krásném stavu, navíc vybavený dalšími dvěma expanzemi a nesehnatelnou SM kartou. Abych byl upřímný, XP-30 jsem moc chtěl už asi před dvaceti lety; nástroj toho sliboval opravdu hodně v kompaktním balení: Tehdy velmi solidní polyfonii 64 hlasů, polovyváženou klaviaturu s aftertouchem,

  Roland JU-06A + klaviatura K-25M Posledních asi deset let se výrobci  syntezátorů snaží navázat na tradici svých (nebo cizích) dnes již historických produktů. Kromě použití klasických názvů (viz Roland Juno D, G , Di, Gi a tak dále) jde často o snahu se těmto originálům přiblížit i funkcemi a zvukem. Přístup k věci se různí a tak zatímco Dave Smith navazuje na řadu Prophet (dříve Sequential Circuits), Uli Behringer již stvořil celou řadu replik klasických syntezátorů v nejrůznějších formátech, japonská trojice zvolila malinko jiný způsob. Korg, který je již léta zamilovaný do malého formátu a malých kláves vyrábí zmenšeninu slavné MS-20 (a také ARPu Odyssey) založenou na původní analogové technologii, Yamaha zavzpomínala řadou Reface (brzy popíši Reface CS), které se v historii spíše inspirují a jdou vlastní digitální cestou. Někde na půli cesty je Roland se svojí dnes již značně širokou řadou produktů Boutique. Malé moduly mají vizuálně co nejvíce připomínat originály, jejich funkce

  Yamaha QS300 (1995) Na QS300 jsem si krátce zahrál asi před deseti nebo dvanácti lety, kdy mi ji přivezl ukázat kamarád. Koupil ji za neuvěřitelně nízkou sumu a i když podle toho vypadala, to, co z ní nakonec lezlo, nebylo až zase tak špatné. Myslel jsem si, že je to aranžér bez větších možností úpravy zvuku, takže jsem se po prostudování manuálu dost divil, že to vlastně umí docela dost věcí. Po opravě Korgu X3 jsem jednak zatoužil po Korgu Trinity (i na jeho popis dojde řada) a také po něčem starším od Yamahy. Je to už hezká řádka let, co jsem prodal EX-7 a z mých oblíbených let devadesátých jsem od Yamahy neměl nic. Co čert nechtěl, objevila se na Aukru tato QS300 a aukci jsem vyhrál. I přes tehdejší lockdown jsem si pro ni dojel do Jablonce nad Nisou a těšil se na známé i méně známé zvuky. Nejdřív jsem však musel opravit klaviaturu (je to onen typ s kontakty v pruzích na jednom kusu), pročistit tlačítka, rozchodit disketovou jednotku a slepit pár prasklin na bočnicích. Gumu s k

  Korg X3 (1993) Popsaný a vyfotografovaný nástroj není a nebyl můj, což je výjimka z pravidla, že zde popisuji mašiny, se kterými jsem získal zkušenosti v provozu ať už na pódiu, nebo ve svém kutlochu. Jednoho časně jarního dne mi zavolal kamarád, jestli bych si nevěděl rady s jeho Korgem X3, který už dlouho nepoužívá. Že mu z něj zmizely zvuky. Když ke mně nástroj dorazil, bylo jasné, že na něm bude práce trochu víc, takže jsem jej mimo nahrání zvukových bank také rozebral, pročistil, doplnil chybějící   síťový spínač atd. Popis se bude týkat jednak železa, tedy hardware nástroje, ale také si dovolím malé srovnání s několika nástroji podobného stáří. Napřed ale aspoň trochu historie a zběžný popis jinak dobře známého nástroje. Korg X3 se na trhu objevil roku 1993 jako levnější alternativa k workstation 01W (nebo O1W?). Postrádal jeho grafický displej a pár drobností, ale stále nabízel tehdy slušnou polyfonii 32 hlasů (při použití jediného oscilátoru na hlas), 16stopý sekvencer, 6

  Yamaha DJX (PSR-D1) - 1997 Když se na počátku devadesátých let vyrojilo množství skupin i jednotlivců provozujících a tvořících muziku ve stylech techno, rap, dance a já nevím, jak se to všechno jmenuje, nebylo na trhu nářadí na tvorbu těchto stylů „pod jednou střechou“, tedy alespoň ne ve třídě domácích samohrajek. Této mezery se chytila Yamaha a v roce 1997 uvedla na trh opravdu zvláštní samohrajku s názvem DJX. Na tu dobu divoký design dával tušit, že je určena hlavně mladým nadšencům pro elektronickou muziku a jak vyplyne dalšího textu, její výbava skutečně zahrnovala vše potřebné pro tento hudební směr. Yamaha DJX je celá plastová, má klasickou samohrajkovou pětioktávovou klaviaturu s dynamikou úhozu, kolečko pro ohýbání tónu, ribbon controller, šest knobů pro ovládání v reálném čase, množství gumových tlačítek, nepodsvětlený multifunkční displej a v rozích dva poměrně kvalitní reproduktory s bass-reflexem. Zezadu je možno připojit napájecí zdroj (nástroj lze napájet i baterie

  Roland GO:PIANO (2017 -  ) Na povrch spartánsky jednoduchý, minimálních rozměrů a hmotnosti, avšak veliký svojí podstatou, chtělo by se napsat k tomuto nástroji. Design skříně trochu připomíná tvary Soltonu K-160 , ale mašinka je ještě menší, než Alesis QS6/ 6.1 . Pokud jej uchopíte do rukou, zjistíte, že to nemohlo být snad už ani lehčí. V pětioktávovém provedení,   mezi nástroji s vlastním ozvučením, budete těžko hledat subtilnější konstrukci. Piano Roland GO:PIANO bylo pořízeno ze zvědavosti, jak jsem uvedl v článku o Yamaze NP-V80 , hledal jsem co nejlehčí a nejsnadněji použitelný nástroj pro hraní jen tak v partě s pár kytarami a dalšími akustickými nástroji. Specifikace nástroje naznačuje jeho silné i slabé stránky: 128 hlasů polyfonie bohatě dostačuje pro hru se stisknutým pedálem sustain. 61 kláves zase omezuje použitelný rozsah hry. 40 vestavěných zvuků omezuje použitelnost pro hraní v plesové kapele (a nebo to stačí?). Žádná možnost dělení klaviatury či vrstvení zvuků (pr

  Casio SK-2100 (1987) – The King of Tablehooters Rok po prvním modelu sampleru Casio ( SK-1 ) se mimo jiné modely objevila i vlajková loď této řady, SK-2100. Hlavním rozdílem od nižších modelů byla klaviatura standardní velikosti o rozsahu čtyř oktáv. SK-2100 je virtuálně totožný s modelem SK-200 (liší se pouze velikostí klaviatury). Přestože se jedná o top model, oproti původnímu typu nejen získal mnoho funkcí, ale některé i ztratil, jak bude popsáno níže. Po SK-2100 jsem toužil tak moc, až jsem si jej roku 2020 pořídil z Německa za nepřiměřený peníz. Podle dnešních měřítek se totiž jedná o tablehooter se všemi omezeními a neduhy. Moc mu to sluší se stejně starou  Yamahou DSR-500 (viz foto níže). Casio SK-2100 je kompletně vyrobeno z plastické hmoty a jeho skříň je lakována v polomatné černé metalíze, jak bylo tou dobou u výrobce zvykem. Klaviatura o rozsahu 4 oktáv (49 kláves C – C) je příjemná a dodnes tichá. Na ovládacím panelu najdeme zleva vypínač napájení, pět tahových pote

  Casio SK-1 (1986) Roku 1986 uvedla firma Casio na trh nenápadnou maličkou dětskou hračku s klávesami. Na tom by nebylo vůbec nic divného, vždyť podobné věci vyrábělo ve světě několik firem a určitě nebyl problém si je běžně koupit (pokud jste ovšem bydleli ve správné části světa). Jenže tahle hračka znamenala poměrně velkou revoluci, dovedla totiž zaznamenat a používat jakýkoliv zvuk, neboli samplovat. Pokud nepatříte mezi znalce v oboru, vězte, že v roce 1986 běžnější klávesové nástroje v lepším případě používaly FM syntézu (Yamaha), některé klasickou subtraktivní (Roland), firma Casio pak u své „profesionální“ řady CZ tzv. PD syntézu (viz CZ-1 , CZ-5000 ). Jakousi výjimkou byly samplery Ensoniq Mirage (od 1984), nebo třeba Roland S-50 uvedený na trh také roku 1986. Na ROMplery bylo nutno si ještě počkat. Každopádně, nic z toho si asi běžný smrtelník nepořídil domů. Hračky na doma uměly pár těžko identifikovatelných pazvuků. A teď si výrobce kalkulaček klidně začne prodávat sampler